Devil in saint's disguise & evil, evil kids
11. september 2011 at 14:48 | Kaku
|
→Krutý život štvané Kaku
Možná víte, že mám dva bratry. Možná ne. Co určitě nevíte, že si můj 4letý bratr myslí, že je sova. (jo, fakt.) A toho mladšího, 2letého, máma pořád kojí (je to normální? pochybuju. mě máma přestala kojit v 8 měsících! cítím se odstrčená a taky trochu citově deprivovaná.).
Díky tomu, že mám v životě ty dvě malý stvůry, sama pochybuju, jestli chci mít někdy děti. A to jsem chtěla spoustu dětí. Klidně pět. Dětičky, co by se o mě staraly, vařily mi, uklízely, měly jedničky ve škole a uměly všechno od praní až po hru na dudy. Ale představa, že na mě moje čtyřletý dítě ječí, že mě nenávidí, protože jsem mu řekla, že musí jít spát, mě děsí. (netuším, kde se můj bratr naučil říkat, že něco nenávidí. ale možná to má spojitost s tím, že pravidelně sleduje Cesty domů - pořád říkám, že není normální)
Moji sourozenci mají taky tu skvělou blíže neurčenou vlastnost projevující se tím, že mi konstantně musí sahat/ rozbíjet/ ztrácet věci. To je baví moc. A taky si čistí zuby mým kartáčkem. Voní se mojí voňavkou. Kradou mi svačinu. Když jsem v depresi a potřebuju jemný zacházení, přijdou ke mně a nadávají mi/ mlátí mě. Patlají mi čokoládu na oblečení. A slintají. Jsou to ty nejhorší děti na světě. A strašně ráda bych je prodala někam na nucený práce. No dobře. Stačilo by mi, kdybych se měla kam odstěhovat.
Zajímalo by mě, jestli jsem jediná, která musí snášet tyhle teroristy? Když vidím cizí děti, vždycky jsou tak hodný. A i když nejsou, jsou pořád mnohem lepší než ty naše. Je to vůbec spravedlivý?
Kdybyste někdo chtěl 2 uječený tvrdohlavý kluky, dám vám je i zadarmo. Nekupto prostě.
K.
O zapomínání (fejeton)
2. september 2011 at 18:34 | Kaku
|
Moje školní práce
Fejeton, co jsem psala někdy v červnu do školy. Dostala jsem jedničku, nebyla jsem upozorněna na nějaký nedostatky. Doufam, že to pomůže lidem, co neví, jak se píše fejeton, protože jsem to taky nevěděla a hledala jsem inspiraci, kde jsem mohla.
Kdyby vás to zajímalo, druhej den školy mě zničil a netušim, jak zvládnu celej rok. A to říkaj, že třeťák je nejlepší. Fuck you.
K.
Devoid of all emotions
28. august 2011 at 15:05 | Kaku
|
→Krutý život štvané Kaku
Něco vám řeknu. Ve čtvrtek se jde do školy a já nemam depresi (oproti všem těm rokům předtím). Je mi to jedno. Možná melu z hladu, ale v podstatě je mi zrovna teď jedno úplně všechno. S čímž souvisí další věc, kvůli který jsem začala psát tento článek.
Pravděpodobně vám to nevadí, ale měla jsem pocit, že píšu málo věcí ze svýho každodenního života. Fajn, tak mi prostě jde jenom o to, že chci, aby lidi věděli, že jsem zažila nejvíc crazy víkend ever. A chci vám to popsat, ačkoli vás to patrně (vzhledem k vašim znuděným výrazům a hlasitému zívání) nezajímá. To ale zase nezajímá mě. Sue me!
Začalo to v pátek. V pátek jsem byla na Pilsnerfestu a byla to nuda. Kromě hektolitrů piva všude kolem jsem na tom po minulém roce neshledala nic potěšujícího. Akorát koncert Kryštof. Zpocenej Richard Krajčo a tohle všechno. V půl dvanáctý mě opustily kamarádky a jely domů. Já řekla ne. Potkala jsem jiný kamarádky a zilion dalších lidí. Pila jsem a když mi došly peníze, kouřila jsem cizí cigarety a bylo mi dobře. Důležitej bod v tomhle vyprávění je ten, že mezi těma lidma byl kluk, co si ho chci vzít a to bylo fajn ještě mnohem víc. Na výkřiky "Někdo z práce, někdo do práce!" v osm ráno nikdy nezapomenu. Domů jsem se dostala v jedenáct dopoledne, šla jsem spát a probudila jsem se ve čtyři odpoledne.
Nudila jsem a napsala jsem kamarádce, co se mnou vydržela do jedenácti, že za ní přijedu. Opět jsme šly na Pilsnerfest, kde to stálo zanic ještě víc než předchozí den (byla zima, byla nuda, bylo málo peněz). Daly jsme se dokupy s třema kámošema, a tak se stalo to, že jsem se v půl druhý ráno se třema dalšíma lidma ocitla v taxíku; jeli jsme na nějakou vesnickou párty kamsi (nevěděla jsem a nevím, co to bylo zač, ale smrdělo to tam po prasatech) daleko od Plzně. Přijeli jsme, dali si panáka, na jednu písničku jsme šly s K. na parket a byl konec. Dokonce se schylovalo k vesnický bitce. Bohužel pro mě se nakonec vůbec nic nestalo. A pak nastala ta osudná cesta. Šli jsme spát ke kamarádovi do "nedalekýho" městečka. Byla to nejhorší a nejdelší cesta mýho života. Moje nohy byly mrtvý a chtěla jsem umřít. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a já žiju! I když zas tak skvělý to asi nebude.
Kdyby vás to zajímalo, v celym článku je písnička, kvůli který nejspíš umřu (v tom špatnym slova smyslu!), protože mě pronásleduje a nenávidim ji, ale stejně ji miluju. Protože jsem postižená kráva.
To je celý. Hoďte si po mně cihlu. Kašlu na to. Necítim žádný emoce. Užijte si zbytek prázdnin. Jdu spát.
K.
Undefined reality & fool's daydreaming
11. august 2011 at 22:44 | K.
|
Psáno v pomatení
Návrat do reality je někdy to nejhorší, co vás může potkat.
Minimálně pro mě jako pro člověka, kterej žije v podstatě jenom ze svých snů a fantazií, to tak je.
Občas o tom přemýšlím (ano, přemýšlím o svém přemýšlení). Zasněná trávím obvykle 2/3 času, kdy jsem vzhůru. Nepočítám sny jako takové; ty jsou věcí zcela odlišnou. Obvykle sním (myslím to něco, co angláni označujou za daydreaming): před spaním, když se probudím, když se češu, když ráno jedu do školy, když vystoupím a jdu ke škole, když jdu ráno po schodech ve škole, když učitel vykládá novou látku, když opakujeme. Občas sním při testech. Sním při obědě, když odnáším tác, při odpoledním vyučování, když si beru věci ze skříňky, když jdu na tramvaj, když jedu domů, ve výtahu, když zasedám ke kompu. U kompu. Když večeřím, když se sprchuju, když si čistím zuby.
(Pokud jste dočetli až sem a zachovali si aspoň kousek rozumu, bod pro vás.)
Pak, když si něco vysním (že si koupím mobil za pět litrů ze svýho; že se stanu královnou naší školy; že se ze mě stane uznávaná psycholožka se dvěma Bentley; že mi každej kluk padne k nohám, až zejtra půjdu po ulici) a následně se nad tím zamyslím (jakože fakt), uvědomím si, že si jenom stavím vzdušný zámky. A vrátím se do reality.
Ale co je vlastně realita? Je to skutečnost, že se každý ráno probouzím a večer (nebo taky pozdě večer nebo nad ránem) jdu spát? Je to to, že moje máma je hysterka, můj táta je úchyl, co má v obýváku disko-kouli, že moji bráchové jsou ztělesněním ďábla? Že musím pracovat, abych měla peníze a že nic se obvykle neděje podle mých představ a plánů?
Jestli je tohle realita, tak potom: "Děkuju, nechci."
Vím, že jsou prázdniny. Ale poslední dobou je mi to nějak jedno. Prázdniny nebo povinnosti, I don't really give a f*ck anymore.
Kdybyste mi chtěli pomoct, můžete kliknout na tenhle link. Je to sračka, ale tim, že budete číst reklamní emaily, si vyděláte. A až si vyděláte litr, můžete si ho vybrat. Nemám ponětí, jestli to fakt funguje. Ale prachy potřebuju, tak to zkoušim. Kill me.
Kdybyste mi chtěli pomoct, můžete kliknout na tenhle link. Je to sračka, ale tim, že budete číst reklamní emaily, si vyděláte. A až si vyděláte litr, můžete si ho vybrat. Nemám ponětí, jestli to fakt funguje. Ale prachy potřebuju, tak to zkoušim. Kill me.
K.
Far side of the Moon
4. july 2011 at 21:18 | Kaku
|
→Krutý život štvané Kaku
Druhá tvář je jako odvrácená strana měsíce. (Netuším, co se tím snažím naznačit, ale zní to na úvod dost dobře, takže to tak nechám a budu se tvářit nad věcí.)Podle mě má většina lidí druhou (odvrácenou, haha) tvář. Kupříkladu já ji mám. A myslím si, že se za ní ani nestydím. Naopak.
Jedna tvář, tvář, kterou každý den ukazuji světu, je ta veselá, milá, obětavá, usměvavá K. Neříkám, že taková nejsem a je to všechno přetvářka. Není. Umím taková být, jsem taková, když se mi chce. Ale nemyslím si, že je to rozpoložení, se kterým jsem se narodila. Občas mám stavy, kdy mám pocit, že musím někomu pomoct. Něco ve stylu zachráním-svět-a-bude-mi-hej. Ráda pomáhám lidem. Ráda si je vyslechnu a pak jim zkusím poradit nebo nahodím fráze typu: "No tak, to bude dobrý." nebo "Časem uvidíš." Poslední dobou se držím spíš téhle mojí strany. Možná je to tím, že jsem šťastnější, spokojenější, ačkoliv to taková parádička není, než jsem kdy bývala. Můj život není ideální a devět dentistů z deseti, kteří vám doporučí Colgate, vám taky řekne, že jsem docela fucked up kind of girl a že to nemám lehký - ale (a teď přijde hlavní bod) strašně ráda se směju. Takže se většinou směju, i když není čemu. I když bych radši brečela a litovala se někde doma u televize (nejlépe u sledování spletitých osudů hrdinů nekonečného seriálu Ulice (TM).)
Pak je tady samozřejmě moje druhá tvář. Však víte, ta odvrácená, evil, side of me. Obvykle se projevuje prudkou nenávistí a chutí zabíjet pohledem. Nevím, jestli to nějak souvisí s mými maniodepresivními stavy nebo s tím, že jsem prostě melancholik jako svině, ale je to část toho, kým jsem. Prostě večer, když si kydnu k noťasu, otevřu facebook a čtu si statusy lidí, co neumí používat interpunkční znaménka, kde se píše samý: "Mucíček ťuťíček tolik ho milujůůů :-*** <3 <3" nebo "Dneska jsem byl venku s NÍ <3 tolik tě miluju láskomákráskolalaladalšípindy", padne to na mě a chci těm dementům napsat nějakej stašně hnusnej a sprostej komentář, protože WHO THE FUCK CARES?? Ale samozřejmě, moje milá a zodpovědná tvář zabojuje a nedovolí mi napsat něco zlého, protože jsem přece slušně vychovaná a nechci mít kopu nepřátel, kteří neumí pravopis.
Takže mě asi kamenujte, ale opatrně, protože umím být i nepříjemná.
By the way, prázdniny jsou fajn, though I don't feel any better than I did before. Je to pořád stejný, i když teď mám spoustu volnýho času.
Jak vy si užíváte léta? Je hnusně a pořád prší a mě by zajímalo, co za takových okolností dělají ostatní, normální lidi.
A taky mě neskutečně se... štve, že jsem nejela na Rock for People. Takže doufam, že lidi, co tam jsou, mi řeknou, že to za nic nestálo!
A taky mě pořád nemiluje ON a asi si to napíšu do statusu, aby to všichni věděli, ach jo. :(
Fuck them all, hallelujah.
K.
Kids, kids, they live their fairytales
30. may 2011 at 18:50 | Kaku
|
Psáno v pomatení
Život není pohádka, tedy aspoň pro většinu lidí (pokud si tohle čte ta menšina, ať radši hned přestane, nezaslouží si to!!!). To ví každý. Život je vlastně pěkně proradná mrcha a když se vám už už zdá, že se vám daří, něco se zkazí (zjistíte, že máte alerergii na skořici, nebo že teta z třetího kolene prababičky vaší sestřenice hraje v nové reklamě na Perwoll). Což je v úvodu vše, co jsem chtěla sdělit světu.
Včera jsem se shodou okolností asi 7 a půl minuty dívala na pohádku Nejkrásnější hádanka a dost mě zarazilo, když loupežník, Miroslav Táborský, odpověděl Matějovi, hlavnímu hrdinovi, na otázku, co se stane, když úkol, jenž mu byl zadán, nezvládne: "Ustřelim ti palici." Bylo to vtipný, ano, jasně, tvrdší humor a tohle všechno... jenom si prostě nemyslím, že pětiletý dítě, který se na to podívá, dostane dobrej příklad pro život.
Tak hele, chápu, že si teď říkáte, že jsem fakt útlocitná a bude ze mě takovej ten strašně přecitlivělej typ matky, ale je to tak, že s malýma bráchama toho dost vypozorujete. Malý děti opakujou věci. Opakujou přesně to, co řeknete, slovo od slova, nezáleží na tom, co jste, možná omylem, právě vypustili z úst. Proto mě nesmí nikdo odsuzovat za to, že mám trochu obavy z toho, že ke mně přiběhne 4letej brácha a bude na mě křičet: "Ustřelim ti palici!" Čehož je skutečně schopný.
* Následuje veselá historka o tom, jak ke mně nedávno přijel bratr na plastový motorce (tzn. pro mnohem menší děti než je on), já se na něj podívala takovým tím káravým způsobem, který říká "Kolikrát sem ti už říkala, ty malý prase, že si nemáš hrát s hračkami svého mladšího bratra, ale jsem moc líná říct to nahlas, protože mám lepší věci na práci" a on mi řekl: "Nečum." Chápete. Ve čtyřech letech. O_o *
Prostě mi jenom přijde zvláštní, jak se pohádky od mých mladých let změnily. Nic není jak bejvávalo, trochu mě to děsí. Můj bratr nejspíš bude kvůli takovým věcem terorista nebo podomní prodavač a já nevím, na koho za to svalit vinu! (NENENE, na mě se odpovědnost FAKT svalovat nebude. Jsem JENOM jeho sestra. A basta.) Kam zmizely pohádky o vílách, vzdělaných princeznách a bojování proti nespravedlnosti světa s meči a kordy!
Chtělo by to ještě něco chytrýho na závěr, ale nenapadá mě, jak to zakončit. Tak to prostě a jednoduše pohřbim.
VIVA LA VIDA!
K.
