Život je změna

22. november 2014 at 22:01 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Připadám si jako cizinec už i ve svym rodnym městě. Dávno známý věci pro mě nejsou známý, protože už nejsou. Všechno je jinak a já jsem ztracená tam, kde jsem dřív bývala doma. Kde jsem znala každou uličku, každej patník, každou dlažební kostku. Ale už to není moje doma. A upřímně vůbec nevím, kde je moje doma. Kde domov můj? Hledám ho.

Byla jsem se dnes zase podívat za prababičkou v nemocnici, má totiž 89. narozeniny. A je na tom hůř. A je hrozný ji tak vidět. Je hrozný, jak takový hrdá, silná žena slábne a musí nechat ostatní, aby jí pomohli. Já vím, že mně by to bylo neskutečně nepříjemný. Ale tak nějak to k životu už asi patří.
A proto přemýšlím o změně a jak nic nikdy nezůstane stejný.
Obecně nemám ráda změnu. Mám ráda věci známý, mnou prozkoumaný a neznámo mě šíleně děsí. Musím mít vždycky všechno pod kontrolou, jinak ztrácim pevnou půdu pod nohama; nečekaný vývoj událostí je pro mě jako kopanec do břicha. Vadí mi, že mě změna nutí ke změně. Chci dělat to, co dělat chci a ne být k něčemu nucena.

Taky chci klid. Najít domov. Hrozně bych ho chtěla najít. Ale zázraky se prej dějou nebo co (nevim kde nevim komu).

C ya


 

Pourquoi

16. september 2014 at 17:24 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Proč si ženy holí obočí, aby si ho pak nakreslily jednou křivou linkou divný barvy?
Proč si ženy holí ruce?
Proč se ženy vůbec holí?
Proč nikdo nemá vkus? To je trochu subjektivní, pravda.

Mám hrozně moc otázek, který mě pálí. Většina z nich se týká mojí neschopnosti pochopit lidský pokolení a taky život obecně. A neříkám, že bych někoho odsuzovala, i když občas taky jo. Prostě jenom nechápu a přitom bych tak ráda došla až na dno porozumění. Nebo jenom o kousek blíž.

Proč jsou na sebe lidi zlí?
Proč k sobě lidi nejsou upřímní?
Proč se lidi starají o věci, který nijak neovlivňují jejich život?
Proč spolu lidi nemluví?

Proč nemůžu vyhrát v loterii? (Je to proto, že jsem si nikdy nevsadila?)
Proč nemůžou být věci jednoduchý?

Já fakt nevím, proč pořád musím mít pocit, jako bych se ocitla v očistci? Pořád se točím v kruhu, když jde jedna věc, posere se druhá a nebo rovnou všechno. Takže prostě nejde nic.

Kdybych nebyla tak zasraně unavená a kdyby se konečně začaly dít věci, o který mam actually zájem, to by bylo pro změnu fajn. Ale spíš budu pořád jenom fňukat a vzdychat a psát si do deníčku, že mě nikdo nemá rád a ani nikdy nebude, protože se pořád jenom lituju a vůbec jsem nespokojená úplně se vším a se všema.
Jsem tak dospělá.

Můj život je taky krám

9. august 2014 at 19:29 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Možná bych měla smazat tenhle blog, ale nejspíš to nezvládnu. Zjistila jsem totiž, že hrozně moc dlím na minulosti a schraňuju věci jenom proto, že se k nim vztahují nějaký i celkem bezvýznamný vzpomínky. Jako když nejsem schopná vyhazovat účtenky z restaurací, protože žiju v přesvědčení, že až se za pár let na tu účtenku podívám, vzpomenu si, co jsem měla k jídlu a jak hrozně super to jídlo bylo. Což je kravina. Většinou si vůbec nemůžu vzpomenout, co to bylo za příležitost a proč jsem jako byla v restauraci. A to mi teda přijde o dost horší. A k ničemu. A proč bych to vlastně vůbec měla dělat.

Trochu se bojím, že se přeměňuju ve svoji prababičku. Taky nikdy nic nevyhodila. Když jsme za ní a za pratetou o víkendech jezdili, nesměli jsme chodit do jiných místností než do chodby a do kuchyně, a to nejspíš proto, že všude jinde bylo všechno zavalený krámama. Občas jsem se tam potajmu vkradla, samozřejmě jsem tajemství nemohla nechat tajemstvím a musela jsem zjistit, co se skrývá za zavřenými dveřmi. Všude byly komínky starých novin, časopisů, papírů a bůhvíčeho ještě a vedly tam jenom hrozně úzký uličky. K většině nábytku nebylo možný se dostat. Stejně se to všechno prohýbalo pod tíhou věcí, který se měly už dávno vyhodit. A smrdělo to tam. Jako dávno zapomenutý vzpomínky.

Jenomže přece nemůžu vyhazovat věci, který pro mě něco znamenají? A nemůžu se ani zbavit lidí, který pro mě něco znamenají. Já se prostě nikdy ničeho nezbavím. A umřu zavalená nepotřebnýma krámama a debilníma lidma, který ze mě vysajou i poslední zbytky mojí vůle žít.

Haha, supr. Těším se moc.
 


Otevřeně explicitní

15. june 2014 at 15:28 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Nechápu, proč k sobě lidi nemůžou být upřímný. Přece je to logický - většina problémů se dá vyřešit otevřenou komunikací. Samozřejmě když někomu řeknu, že je idiot, nic to neřeší, ale říct někomu, že by byl menší idiot, kdyby byl upřímnej, to už je celkem konstruktivní doporučení, no ne?
Když něco po někom chci, musím mu říct, co po něm chci. Nemůžu o něm na potkání vykládat, že je spodina světa, když neví, že dělá něco špatně (což je zase poněkud subjektivní hodnocení, ale ya feel) a že se po něm něco chce. Vždycky se jde domluvit. Existuje kompromis. Kompromis je fajn. Mluvit je fajn.
Vím, že nic nevím. Ale stojím si za tím, že každý je svého štěstí strůjce. Okolnosti někdy můžou být ne tolik fajn, ale v podstatě každý může časem získat to, co si přeje s vynaložením většího či menšího úsilí. Štěstí je schopnost překonat nástrahy osudu a vždycky se sebrat ze všech sraček. A jo, koncept smůly mi není zcela neznámej, ale taky věřím tomu, že na světě člověk může trpět jenom tolik času, kolik si ho skutečně užije. Všechno zlý je pro něco dobrý a bez těch hroznejch věcí bychom si nikdy neuvědomili, že se vlastně máme dobře.
A taky není moc dobrý strachovat se o budoucnost.
Připadám si jako notorickej plácač ohranejch klišé, ale vlastně je mi to jedno, protože si můžu dělat, co chci.
Občas život není fér a občas je všechno fakt totálně na píču, ale někdy je život fakt zasraně krásnej. A za to stojí žít.
Stay strong.




Good times for a change

31. march 2014 at 22:47 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Jedu a nezastavuju se. Jsem nezastavitelná. Jdu přes mrtvoly (svých depresí). Zářím jako hvězda na noční obloze, když ne úplně jako Polárka (přece jenom ještě nejsem tak známá), tak aspoň jako nějaká hvězda s fancy názvem jako Alfa Centauri nebo tak něco.
Když člověk nějak překlene to období, kdy si musí mechanicky opakovat, že nemá vůbec důvod vyšilovat, začne to pak všechno nabíhat samo. Věci mají smysl. Člověk si přerovná priority, co je důležitý a co ne. Žij a nech žít, hlavně.
Vypadá to se mnou slibně.
Pracuju v galerii. Cool, amirite?
A hrozně se těším na léto. Na šaty, na plavky, na přechlorovanou vodu, na stany, na spacáky a karimatky, na zpocený lidi v dopravních prostředcích, na letní déšť, ale hlavně na teplý noci (vím, že na většinu z toho si budu v létě stěžovat).
Mám se skvěle a vím, že se budu mít ještě líp. Přeju všem to samé. )

so please please please
let me, let me, let me
let me get what I want this time

K.



Únorové blues

16. february 2014 at 11:41 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Potřebuju cítit lásku a nevím, jak toho docílit.
Možná bych si měla zaplatit prostituta nebo prostě náhodného kolemjdoucího, aby mi řekl že jo, že jsem teda fakt bezvadná a taky dost hezká, ale hlavně vtipná a velice originální. Občas to potřebuje slyšet každý, ne? Jenomže každý nejspíš má někoho, komu za to nemusí platit...

Nechci tvrdit, že jsem loser, ale... jo, jsem. A poprvý v životě to netvrdím tím stylem plným sebenenávisti, ale zcela objektivně zhodnocuju realitu. Jako když vidíte fakt divnou ženskou s ošklivýma vlasama a silnou postavou a fakt byste o ní chtěli říct něco hezkýho, tak na ní něco hledáte, ale fakt to nejde, protože dokonce i smrdí a to, co říká, nedává smysl. Prokaučovala jsem to, jsem jako ta ženská, jenom emocionálně (i když o svý vlasy bych se taky mohla starat líp a mohla bych si dávat pozor na to, co říkám).

Třeba je to jenom tou fází života, ve které se momentálně nacházím. Třeba si tím vším musím projít, aby ze mě byl lepší člověk, lepší já. Je pravda, že jsem čekala už docela dlouho... ale když už jsem v tom, tak mi asi nezbývá nic jinýho, než abych čekala dál. Čekání na spásu, na zázrak, na osvícení. Ale už teď pociťuju, že jsem se změnila. Jenomže to chce fakt hodně přemáhání a přemlouvání se, víte (CHÁPETE, CO SE SNAŽÍM ŘÍCT *)? Je to těžký. Každou pesimistickou myšlenku musím zahánět nejméně pěti roztomilými obrazy koťátek a deseti (až přehnaně) optimistickými výkřiky: "Bude to dobrý!" a "Jsi fakt skvělá, podívej se, jak se ti daří, vůbec sis dneska nepřeležela ofinu!" Většinou to funguje. A občas ne.
K sebelásce vede dlouhá a trnitá cesta často lemovaná zkreslením reality a lhaním si do kapsy. Ale je to důležitý. Na konci se stáváte svojí vlastní osobou a máte aspoň někoho, o koho se můžete opřít v temných časech. Taky se tam pomalu dostávám.

* Odkazuji na jednu výbornou osobnost blogerského světa i mého života. Děkuji T., nikdy mě nepřestaneš překvapovat.

K.



Where to go next