Kiss From Vampire - 12. kapitola: Jamie - ta nechápavá

31. may 2009 at 15:34 | Kaku |  Kiss From Vampire
Tak teď jsem vás dostala, co? :D Byla jsem pilná jako včelička a napsala novou kapču. Tak doufam, že to aspoň trochu oceníte! :D



12. kapitola: Jamie - ta nechápavá



Došla jsem až k Jamie a nervózně přešlápla. Jamie jen čekala, co ze mě vypadne.
"Ech…tak půjdeme tady na lavičku nebo můžeme chodit…? Jak chceš," nabízela jsem jí množství variant, ze kterých bylo opravdu na výběr.
"Chloe, vždyť je to jedno, ne? Ale jak myslíš. Půjdeme se projít." Vykročila a já se zařadila po jejím boku. Rozhlédla jsem se po parkovišti a zjistila, že už je ti jenom pár aut a nikde mezi nimi nebylo Edwardovo Volvo, tak jsem se rozhodla, že začnu. Ještě chvilku jsme šly tiše a já přemýšlela, kde přesně začít. Jak jí to říct tak, abych se zároveň svěřila, ale neřekla jí příliš mnoho? Mohla by mě před Edwardem nechtěně prozradit a to zrovna nebylo moje nejvroucnější přání. A taky jsem se musela vyhnout tomu slovu, které obsahovalo všechny moje pocity a moje nynější rozpoložení. TOMU slovu, které vyjadřovalo druhému člověku, že vám na něm záleží. Uf, málem jsem si ho pomyslela. Ne ne a znova ne! Nesmím to říct, nesmím si to myslet! Když to tak bude, stane se to skutečností a to bude zlé. Hodně zlé. Nemůžu si připustit, a už vůbec ne komukoli jinému, že k Edwardovi cítím víc než jen přátelskou… však vy víte. To slovo, na které se rýmuje vráska, například. To je nepřípustné!
"Tak spusť, Chloe," vytrhla mě z transu Jamie a já sebou poněkud trhla, jak jsem byla v jiné dimenzi. Asi bych jí měla říct, aby to už nedělala. Rozhodně to nebyla jedna z nejpříjemnějších věcí, které jsem kdy zažila.
"No, já nevím, kde začít…" začala jsem pomalu.
"Co třeba od začátku?" navrhla Jamie velice inteligentní řešení. Že mě to nenapadlo hned, že?
"Dobře…ale než začnu…nechci nikoho jmenovat, takže hlavní hrdinka je Jane a hlavní hrdina John. To aby ses pak nedivila," usmála jsem se na ni. Na to Jamie jenom pokývala hlavou, až jsem měla trochu strach, jestli si nenalomila krční obratel.
Dala jsem se tedy do vyprávění, které jsem se snažila co nejvíc zestručnit. Nikdy jsem nebyla moc velký řečník a taky jsem nechtěla, aby Jamie poznala, že se jedná o Edwarda. Zhluboka jsem se nadechla a začala: "Jane potkala Johna a-" a najednou jsem se zasekla. Sakra jak mám říct Jamie, své nejlepší kamarádce, která mě zná ze všech nejlíp, že jsem se zami- sakra! No prostě, že jsem se…fajn, dobře, je načase přiznat si to! Jak jí mám říct, že jsem se do někoho zamilovala bez toho, aby poznala do koho? Má už dušička klid?!
Jamie na mě koukala a zjevně čekala, že budu pokračovat. Znovu jsem se tedy nadechla a pokračovala, jako kdyby žádná odmlka ani nenastala: "zamilovala se do něj. Jenže John to neví a Jane mu to v žádném případě nechce říkat, protože by se tím všechno pokazilo. A tak Jane neví, co má dělat. John ji má rád, ale Jane neví, jestli ji miluje. S největší pravděpodobností ne, protože Jane je blázen." Do plic jsem hluboce několikrát po sobě nabrala vzduch, abych se vydýchala. V podstatě jsem to řekla na jeden zátah a teď mi chyběl kyslík.
Jamie několik vteřin zpracovávala přijaté informace, než odpověděla. Dívala se na mě a já si připadala jako pod rentgenem.
"Dobře, Chloe. Jane jsi tedy ty. Ale kdo je potom John?" mumlala tiše. Nezdálo se, že by mluvila k někomu určitému, spíš to říkala sama pro sebe.
"Promiň, Jamie, ale tohle ti nemůžu říct…neptej se proč, prosím." Podívala jsem se na ni prosebným pohledem. Kupodivu už nic dalšího neříkala. Jen tam stála a pořád se na mě dívala tím zkoumavým pohledem. Asi po minutě nepřetržitého zírání, kdy jsem se bála i nadechnout, abych tím neporušila tuhle divnou atmosféru, Jamie konečně promluvila.
"Dobře, jak myslíš," na chvíli se odmlčela a pak zase pokračovala, jako by se bála, že si to v příští sekundě rozmyslí: "Když mi to nechceš říct, jistě k tomu máš svoje důvody. Nebudu po tom pátrat, když si to přeješ. Ale slib mi, že když se něco změní, budu první, kdo se to dozví." nejdřív se trochu mračila, jako by nesouhlasila s tím, co právě teď řekla, ale nakonec po pár vteřinách přidala nepatrný úsměv, který mě měl pravděpodobně povzbudit. Skočila jsem jí okolo krku a pevně ji objala.
"Děkuju, Jamie! Rozhodně budeš první!" smála jsem se. Byla jsem šťastná, že se nenaštvala, že jsem jí to neřekla. Ale já nemohla.
"Fajn, fajn. Ale teď už mě pusť, nemůžu dýchat," trochu zasýpala Jamie. Ihned jsem od ní odskočila a dala si ruce za záda. Rozhodně jsem ji nechtěla uškrtit. Pořád jsem se usmívala, ale snažila jsem se, aby to vypadalo aspoň tak, že toho trochu lituju. Nejsem si jistá, že si toho Jamie všimla.
"Jamie, já jsem tak ráda, že jsem se ti mohla svěřit, i když jsem ti neřekla všechno. Promiň, ale jinak to nejde. Kdybych ti to ale řekla, už by to nemuselo zůstat tajemství, chápeš?" snažila jsem se jí to nějak vysvětlit. Ale její výraz mluvil za vše. Nejdřív se dívala naprosto nechápavě a nakonec se znovu zamračila a podívala se na mě.
"Ty si myslíš, že bych mu to řekla, viď? Ty mi nevěříš!" obvinila mě z ničeho nic. Začala jsem hořce litovat, že jsem s tím vůbec začínala.
"Jamie," vzdychla jsem. "Tak to přece vůbec není. Já ti věřím, ale tohle ti prostě nemůžu říct!" mluvila jsem s ní, jako když vysvětlujete malému dítěti, že prsty se do zásuvky opravdu nestrkají. Ale to bych nesměla znát naší tvrdohlavou Jamie, která musela mít vždycky pravdu. Až doteď mi to nijak zvlášť nevadilo…
"Ty mi nevěříš! No jasně! Už ti ani nestojím za to, abys mi věřila!" křičela na celý školní areál. "No, jistě, našla sis už za mě náhradu, co? Bezchybnou Alici Cullenovou!" ječela hlasem o oktávu výš než před chvílí. To, co řekla, bolelo. Hodně to bolelo. Jak si něco takového vůbec mohla myslet! Tolik let jsme byly nejlepší kamarádky a ona si o mně najednou myslí tohle?! Kam se podělo to přátelství? Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Jamie," šeptala jsem. "Jamie, jak si vůbec můžeš něco takového myslet? Není to pravda. Pochop mě! Nemůžu ti to říct, z důvodů o kterých nic nevíš a které jdou úplně mimo tebe!" mluvila jsem pořád tiše, což po předchozím Jamiině ječení vypadalo trochu divně. Jamie trochu zmateně zamrkala, ale zmateně vypadala jenom chvilku. Za okamžik se jí do tváře vrátil původní výraz rozhořčení.
"Lžeš! Už mě nemáš ráda! Ale víš co? Mně je to jedno! Já tě nepotřebuju!" znovu se rozkřičela. Poslední věta byla jako bodnutí nožem přímo do srdce. Ztratila jsem nejlepší kamarádku a proč vlastně? Jamie na nic nečekala a rozběhla se ke svému autu a nechala mě tam. Teď už jsem to ovšem nevydržela a rozbrečela se naplno. Rozhodla jsem se, že nemá cenu doprošovat se, protože to stejně nemělo cenu. Dokud si Jamie sama neuvědomí, že přestřelila, nemůžu a nemíním s tím nic dělat.
Vydala jsem se do svého auta a přes slzy jsem skoro nic neviděla. Ale nezabývala jsem se tím.
Došla jsem k autu, odemkla a sedla si na místo řidiče, kde jsem složila hlavu na volant hned po tom, co jsem s hlasitým zabouchnutím zavřela dveře. Několik minut jsem tam jenom tak seděla a plakala, než jsem se konečně uklidnila. Utřela jsem si mokré tváře a vysmrkala jsem se. Usmyslela jsem si, že teď nemá cenu brečet. Na to budu mít dost času doma.
Rozjela jsem se a jela zcela automaticky. Ani jsem u toho nepřemýšlela. Prostě jsem jela a zanedlouho jsem se objevila před domem. Zaparkovala jsem a vystoupila.
V obýváku jsem si sedla na gauč a zírala na prasklinu ve zdi. Když mě to omrzelo, zvedla jsem se a šla do kuchyně. Cestou jsem míjela hodiny a zjistila jsem, že jsou za pět minut tři. Najednou jsem si vzpomněla, že ve tři má přijet Alice. Přepadl mě hrozný strach, že se na mě taky naštve a mně nezůstane už vůbec nikdo. Chvilku jsem nad tím uvažovala a pak mi došlo, že to neudělá. Ano, věděla jsem to s určitostí. Díky bohu za mou schopnost. Teď už jen zbývalo počkat na Alici a pak to nějak jemně sdělit i jí. I když u té jsem se nemusela bát, že by mě prozradila. Byla na Edwardovo čtení myšlenek zvyklá a pochybuji, že před ním někdy něco nechtěla zatajit.
Opatrně jsem se posadila v kuchyni na židli a čekala jsem. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem praskat štěrk na příjezdové cestě. Vydala jsem se otevřít.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Angee Angee | Web | 31. may 2009 at 17:15 | React

jako vždy, velmi pěkný... v tu chvíli, když ji to řekla s Jane a s Johnem, jsem věděla, že se naštve, že jí nevěří, když nemůže říct všechno. Ale bude to v pohodě, jasný  :-) pěkný, pěkný, už aby byla další kapitola  :D

2 Sasanka Sasanka | Web | 31. may 2009 at 18:31 | React

opět napnutá jako prostěradlo... proč mi to děláš? Ukončit to v takovou chvíli :D Ale je fajn, že ty píšeš celkem rychle, ne jako někdo (já), takže dalšího dílu se dočkám brzo, juchůůůůů :) :) :)

3 An3tk4 An3tk4 | 31. may 2009 at 21:55 | React

wau..to je náááádhera..honem dalšíí

4 Luci & Dani & Kiki *SB Luci & Dani & Kiki *SB | Web | 2. june 2009 at 19:43 | React

těším se na další dílek....=D

5 Seryn Seryn | Web | 4. june 2009 at 21:05 | React

super... už sem zvědavá na pokráčko jak se to nakonec vyvine:D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama