Útěk - 1. část

12. may 2009 at 21:53 | Kaku |  Útěk
1. část, z planovaných tří. FF z pohledu z Edwarda v době, kdy prožíval svojí "upírskou pubertu" :D. Píše se rok 1928.


Už tady nemůžu dál zůstat. Co si o sobě ten Carlisle vůbec myslí? Chápu jeho postoj, že nehodlá zabíjet lidi, ale proč do toho nutí i mě? Já už to nezvládnu, musím odtud pryč. Daleko.
,Synu, no tak. Do ničeho tě přece nenutím, myslel jsem, že je to i tvůj postoj.' Promluvil na mě můj otec v myšlenkách.
"Já už tady ale déle nevydržím, musím pryč!"
"Edwarde! Zůstaň tu s námi, prosím tě!" Přiběhla nešťastná Esme. Už jsem se na to dál nemohl dívat.
"Ne, mami, já odcházím." A s těmito slovy jsem vyběhl ze dveří. Nevím, kam jsem měl namířeno. Jenom jsem dál běžel upíří rychlostí. Proběhl jsem několik měst. Nikdo si mě samozřejmě ani nevšiml, už proto, že byla noc. Když jsme proběhl menší vesnicí a doběhl do nějakého lesa, konečně jsem začal zpomalovat. Začal jsem přemýšlet o tom, co jsem udělal. Zklamal jsem. Zklamal jsem Carlislea, svého otce. Zklamal jsem i Esme, mou druhou matku. Ne, teď je pozdě litovat. Už se nemůžu vrátit. V návalu vzteku jsem se rozběhl k nejbližšímu městu. Bylo to Chicago, moje rodné město. Jak se změnilo, za těch deset let, co jsem zde nebyl. Carlisle mě přeměnil v roce 1918, když jsem umíral na španělskou chřipku. Teď byl rok 1928. Trvalo mi deset let, než jsem se vzepřel Carlisleovi a utekl. Proč jsem ale vůbec utíkal? Asi jsem jenom potřeboval zkusit žít jinak. A tak jsem bloumal Chicagskými uličkami a hledal svou budoucí oběť. V dálce jsem uviděl přibližovat se nějakou ženskou postavu. Vydal jsem se tedy za ní. Byl jsem natolik blízko, abych slyšel její myšlenky.
,-nebyl. Snad to nic nebude. Když se to nezlepší, tak půjdu na trh a koupím mu nějaké bylinky.' Byla to nějaká mladá žena. Mohlo jí být kolem pětadvaceti. Přidal jsem do kroku. Už jsem byl nějakých pět metrů od ní, když si konečně uvědomila, že není sama.
,Ach Bože, někdo za mnou jde. Mám se otočit? Sakra, jsem vážně pitomá, měla jsem jít přes hlavní třídu. Co teď?' Jenom se trochu ohlédla.
,Ach, opravdu za mnou někdo jde. Tak zkusím zpomalit, třeba mě předejde.' Zpomalila, ale já s ní. Teď začala být opravdu vyděšená.
,Co mám dělat? Panebože já nechci umřít!' Hlavou se jí začali vířit představy všemožných způsobů, jak jí osoba jdoucí za ní zabije. Kupodivu jí ani jednou nenapadlo, že jsem upír. Pak se najednou zastavila a otočila se na mě. Když mě uviděla, srdce jí několikrát vynechalo a tvářila se omámeně. Pak si uvědomila, že stojí a zírá.
,Jsem hloupá. Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl tenhle překrásný muž zabít? Vypadá spíš jako anděl. Ale co tady dělá?'
"Ech, promiňte. Potřebujete pomoct?" Zeptala se.
Pak mi to došlo. Já jí přeci nemůžu jen tak zabít! Vždyť je to úplně nevinná žena, nemůžu zmařit její život pro nic! A tak jsem se otočil a šel cestou zpátky. Když jsem byl za rohem, začal jsem zase uvažovat. Nebudu mařit nevinné životy, ale budu je chránit.
S tímto jsem zase zvýšil rychlost na upírskou a běžel temnými uličkami, hledajíc lidi v nesnázích. Nemusel jsem běžet dlouho. Za chvíli jsem uslyšel křik vyděšené dívky.
"Pomoc!" Hlas se jí třásl, jak klopýtala.
"No tak zastav se krasotinko, přece mi nebudeš utíkat," slyšel jsem za ní hrubý mužský hlas. Hned na to jsem slyšel jeho myšlenky a viděl jeho nechutné představy, co všechno té dívce udělá. Teď už jsem od nich byl jen pár bloků. Ještě víc jsem zrychlil. Pak jsem je před sebou uviděl. Dívka evidentně zakopla a snažila se co nejrychleji vstát, ale muž už jí doháněl. Na to jsem se nemohl dívat. Přiběhl jsem k tomu muži zezadu a chytil ho pod krkem. Ještě jsem na dívku zasyčel:
"Utíkej!"
Dívka na nic nečekala a zase se rozběhla. Já se začal věnovat muži.
"Co to-," nestačil doříct, protože v tu chvíli jsem se mu zakousl do krku. Muž vykřikl a pak jeho tělo začalo ochabovat. Viděl jsem rudě. Jeho lahodná krev proudila mým hrdlem a já nedokázal myslet na nic jiného, než na tu krev. Byl v ní sice cítit alkohol, ale i tak byla mnohem lepší, než krev zvířat. Když jsem ho vysál do poslední kapky, konečně jsem se od něj odtrhl. Začal jsem přemýšlet, jak se zbavím jeho těla. Nakonec jsem vymyslel, že ho odnesu za město a zahrabu ho někde v lese. A tak jsem se dal zase do běhu.
Když jsem doběhl do lesa, našel jsem velký balvan, odtáhl jsem ho a vyhrabal jsem díru na míru mužskému tělu. Muže jsem pohřbil a přikryl balvanem. Snažil jsem se rozhodnout, co teď. Vydal jsem se pomalu zpět k městu rozhodnutý, že se ubytuji v nějakém hotelu. Peněz jsem si naštěstí vzal z domova dost. Ano, i přesto všechno jsem Carlisleův a Esmein dům nazýval svým domovem.
Ubytoval jsem se v hotelu Hilton. Asi těžko bych hledal v Chicagu luxusnější hotel. Ale také jsem se rozhodl, že si začnu nějak vydělávat. Začalo svítat, tak jsem se vydal do svého pokoje a na recepci řekl, aby mě až do večera nerušili. Celý den jsem přemýšlel o svém novém životě a jak to bude dál. Když se začalo stmívat, vydal jsem se znovu do ulic.
Hledal jsem další dívky v nesnázích nebo cokoli podobného. Svojí upíří rychlostí jsem probíhal temnými zákoutími města a poslouchal. Konečně jsem něco zaslechl. Zase nějaká dívka. Běžel jsem tím směrem, odkud se ozývaly tlumené výkřiky. Jako člověk bych určitě nic neslyšel. Čím jsem byl blíž, tím víc jsem to cítil. Byla tam ta dívka a její rychle tlukoucí srdce a pak nějaký sladký pach. Upír - došlo mi v tu chvíli. Když jsem však přiběhl až k ní, viděl jsem tu nejhorší věc ve svém životě. V tu chvíli jsem nemohl nalézt vhodná slova k pojmenování té ohavnosti. Ruku měl přes její ústa, aby nemohla křičet a i přes její zjevné protesty jí líbal ve výstřihu a snažil se z ní strhat oblečení. Bylo to tak ohavné, až se mi zvedl žaludek. Kdybych mohl zvracet, v tu chvíli bych se rozhodně neudržel. Okamžitě jsem k němu přiběhl a veškerou svou silou se ho od ní snažil odtrhnout. Když mě konečně spatřil, v očích se mu zračil šok. Ten ale ihned vystřídala nenávist. Konečně se od ní odtrhl a zeptal se:
"Chceš se snad přidat?"
To už jsem nevydržel a skočil jsem po něm. Vrčel na mě a já na něj. Rvali jsme se na život a na smrt. Díky mému čtení myšlenek jsem předvídal každý jeho další krok, a tak jsem byl ve výhodě. Uštědřil mi několik bolestivých zásahů a já mu je se stejnou měrou oplácel. Začal jsem mít jasnou převahu a ve chvíli, kdy nedával pozor jsem mu utrhl jednu ruku. Hned poté i druhou. Pak jsem ho začal cupovat na malé kousíčky. Když jsem byl konečně hotov, vytáhl jsem z kapsy kabátu sirky, které jsem tam vždy pro jistotu nosil, a rozdělal oheň. Postupně jsem tam naházel všechny kousky. Naštěstí bylo něco po půlnoci, takže nikdo ve městě si nevšiml sloupce dýmu, stoupajícího k nebi. V tu dobu všichni spali, snad jen kromě opilců táhnoucích se z hospody domů. Pak jsem si vzpomněl na dívku, kvůli které jsem to všechno udělal. Byla schovaná v temném koutě uličky a klepala se strachy. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem se k ní pomalým krokem začal blížit. Když to zaregistrovala, začala se klepat snad ještě víc. Zvedl jsem ruce na znamení, že přicházím v míru.
"Neboj se, neublížím ti." Snažil jsem se šeptat, abych ji ještě víc nerozrušil. Vypadala, že se snad trochu uklidnila.
"T-t-ten muž…" Snažila se říct.
"Pšš klid, už ti neublíží. Jak se jmenuješ?" V tu chvíli mi něco došlo. Neslyším její myšlenky!
"C-Claire," evidentně se snažila nekoktat. Moc jí to nešlo.
"Claire je moc hezké jméno. Kde bydlíš Claire?" potřeboval jsem ji odtud dostat.
"J-já nevím. Přijela jsem s rodiči teprve včera, ubytovali jsme se v nějakém hotelu. N-nevím jak se jmenoval…" To bylo vážně čím dál tím lepší. Co teď? Nemůžu ji tady nechat.
Pak udělala něco, co jsem vůbec nečekal a co v tu chvíli opravdu nebylo moc chytré. Rychle se zvedla, přiběhla ke mně a objala mě. Najednou byla tak blízko. Cítil jsem její krev, viděl, jak protéká tepnou na krku. Cítil jsem její teplo. Začínal jsem zase vidět rudě.
"Děkuji! Zachránil jste mi život! Do smrti jsem vám zavázaná!" vzlykala mi do ramene. Snažil jsem se ovládnout. Zachránil jsem jí přece život, nemůžu jí teď zabít! Pořád vzlykala, když z ničeho nic přestala. Najednou mi ochabla v náruči a kdybych ji včas nezachytil, skácela by se k zemi. Tak jsem si ji prostě vyhoupl do náruče a snažil se vymyslet, jak z toho. Už dávno jsem nedýchal, takže jsem měl relativně čisté myšlenky. No co, když už jsem v tom takhle po uši, tak jí vezmu k sobě do hotelu. Až se ráno probudí, vymyslíme, co dál.
S touto myšlenkou jsem se vydal směrem k hotelu.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Adrianga Adrianga | Web | 13. may 2009 at 11:50 | React

moc rada spratelim :))

Nadherna povidka. Urcite pokracuj. Tesim se na dalsi dilecek... :)))

2 Kaku Kaku | 13. may 2009 at 21:37 | React

[1]: Tak fajn, dík. :D

3 Sasanka Sasanka | Web | 14. may 2009 at 18:34 | React

wahůůů x) Sice by takhle Edward asi nepřemýšlel.. ale to nevadí x) Čím míň edwardoidní to bude, tím víc se mi to bude líbit... a zase jdu číst dál x)

4 Kaku Kaku | 14. may 2009 at 18:42 | React

[3]: No já popravdě vůbec netušim, jak přemejšlí Edward a vlastně to ani nemam šanci pochopit, páč je příliš dokonalej atakdál atakdál (známe :D). Ale nudila jsem se a vzniklo tohle. :D

5 blb blb | 4. october 2009 at 20:53 | React

dost hustý  :-D  ale nechápu jak někdo muže tak dobře psát O_O  :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement