Útěk - 2. část

13. may 2009 at 21:47 | Kaku |  Útěk
Takže 2. část. Ta třetí nevim, kdy bude... teďka nějak nestíham. :D Ale pro všechny tři lidi, kteří navštěvují můj blog přísahám, že 3. část se budu snažit sesmolit co nejdřív. :D Vaše Kaku


Do oken už pronikaly první paprsky slunce, tak jsem radši přešel k oknu a zatáhl závěsy. V pokoji se vytvořilo slušné přítmí. Ta dívka, Claire, přece hned nemusela vidět, jak na světle zářím. To už by jí vážně asi ranila mrtvice. Už včera, když jsem ji donesl do svého pokoje jsem se rozhodl, že tu dívku budu chránit. Nevím proč, ale cítil jsem, že to udělat musím. Navíc vypadala na to, že ona si nebezpečí najde vždycky. Až teď jsem měl konečně čas si ji pořádně prohlédnout. Mohlo jí být tak sedmnáct. Vlasy, které po včerejší potyčce s upírem měla rozpuštěné, byly rozházené po celém polštáři. Měly takovou tmavě mahagonovou, možná skoro až černou, barvu. V obličeji měla ještě trochu dětské rysy, čímž vypadala ještě mladší. Měla malý nos a plné rty. Horní ret o něco menší, než spodní. V tu chvíli otevřela oči a já se tak konečně mohl podívat, jakou mají barvu. Byly hnědé, ale ne zcela. Hnědé byly u zornic, pak přecházely do zelené. Vznikl tak moc pěkný vzor. Najednou jsem měl nutkání jít ten vzor pozorovat z blízka. Claire ale z ničeho nic zamrkala, jako by si něco uvědomila. Pak si trošku odkašlala.
"Takže to nebyl sen?" zeptala se. Mluvila docela ochraptěle. Těžko říct, jestli za to mohl spánek nebo včerejší incident. Možná obojí.
"Pokud myslíš, jak tě včera napadli, pak ano, nebyl to sen."
"Tys mě zachránil… Proč?"
"No, vlastně ani nevím. Nebyla to moje občanská povinnost?"
"Než jsi mě vysvobodil ty, prošli tam asi dva lidé. Nezdálo se, že by to brali jako občanskou povinnost." Odvětila poněkud suše.
"Oni tě tam nechali?!" klid, nesmím se rozzuřit. Ne před ní. Co to sakra bylo za lidi? Jak ji tam mohli jen tak nechat bez pomoci?
"Byli zřejmě rádi, že nejde po nich. Nesmíš jim to vyčítat. Ne každý je ochotný ohrozit svůj život, aby pomohl druhému." Už jsem jí chtěl říct, že jsem svůj život neriskoval, když mi došlo, že já ho vlastně riskoval. Byl to přece upír. To mě přivedlo k další otázce.
"Tys viděla všechno, po tom, co jsem ho od tebe odtrhl?" původně to bylo pouhé konstatováni faktu, nakonec jsem to zvedl do otázky. Třeba to neviděla…
"Všechno." Tak tím mě teda parádně vykolejila.
"A přesto jsi tady. Neměla bys náhodou s křikem utíkat?"
"Víš, já sice přesně nevím, co jsi zač, ale za tu dobu, co se známe jsem stihla poznat, že bys mi neublížil. Už proto, že kdybys chtěl, měl jsi k tomu hodně příležitostí. Kdybys mi vážně chtěl ublížit, už bych tu neseděla a nebavila se s tebou. Naopak jsi mě zachránil." Tak tohle si teda myslí? Že jsem bůhvíjaký hrdina?
"Já nejsem tak dobrý, jak si myslíš." V podstatě jsem stvůra, vraždící monstrum.
"Ale nejsi ani tak špatný, jak si myslíš."
"Co si vlastně myslíš, že jsem?"
"Dobře, řeknu ti to. Ale když se budu mýlit, nebudeš se mi smát, ano?" nemyslím si, že by mě v tuhle chvíli mohlo něco rozesmát, ale jak myslí.
"Slibuji."
"Fajn, dobře. Ač se to zdá šílené, já si myslím, že bys..že bys mohl být upír." To poslední slovo skoro zašeptala. No, nemohl jsem tvrdit, že by byla nevšímavá. Měl jsem jí ale říct pravdu nebo dělat, že o ničem takovém nevím? Claire vypadala, že čeká na odpověď.
"A z čeho tak usuzuješ?" zeptal jsem se tónem, který neměl dát najevo žádné emoce. Snad se mi to i povedlo.
"Ten muž, co mě včera, nebo spíš už dneska, napadl, nebyl rozhodně člověk. Měl hroznou sílu a byl hrozně studený. Měl červené oči. A když jsi tam přišel ty, odtrhl jsi ho ode mě. Když jste se prali, chvíli jste ani nebyli vidět, jak jste se rychle pohybovali. A pak…jsi ho nakonec roztrhal na malé kousky. Ne všechno, co jsem včera viděla, bylo tak úplně normální. A taky jsem si všimla dalších věcí," zhluboka se nadechla, aby mohla pokračovat. "Také jsem si všimla, že-že ti nebije srdce. A teď je v tomhle pokoji tma, i když venku jistě svítí slunce. Ale hlavní důvod, proč se tě nebojím je, že jsi mě zachránil. Kdybys byl přece jenom špatný, tak bys to nikdy neudělal." Všechno, co řekla, byla pravda. Co se týkalo těch očí, já neměl červené oči. Nebyly úplně zlaté, nicméně nebyly červené. Spíš byly takové ohnivě oranžové. Což samozřejmě neznamená, že jsem o moc lepší, než ten druhý upír.
Asi by nemělo cenu, zapírat před Claire pravdu.
"Máš pravdu Claire. Jsem upír." Čekal jsem, že teď když to bylo vyřčeno nahlas, uteče. Ale ona to neudělala. Ona naopak udělala něco mnohem divnějšího. Ona se usmála.
"Já to věděla." Zíral jsem na ní, neschopen slova. Co je ta holka sakra zač? Je duševně chorá? Nedalo mi to, musel jsem se zeptat:
"Jsi v pořádku?" Úsměv na tváři jí trošku zmrzl.
"Samozřejmě. A ty?" To už jsem prostě nevydržel a začal se smát na celé kolo. Chvíli na mě nevěřícně koukala, ale pak se ke mně přidala. Smáli jsme se dlouho. Zatímco já se smál tomu, jak je tahle situace hloupá, ona se smála jenom proto, že jsem se smál já. Bylo vidět, že je ráda, že se může smát a bylo jí jedno, kvůli čemu to je. Když jsme se oba uklidnili, nasadil jsem zase vážnou tvář.
"Takže ty se mě vážně nebojíš?"
"Ne, vážně. Ani trošku. Dobře, trošku možná jo, pořád jsi upír, ale neublížíš mi, že ne?"
"Neublížím." Nevím, jestli jsem to víc sliboval sobě nebo jí.
"Tak mi pověz něco o sobě. Třeba, co to obnáší být upír, nebo kde ses tady vůbec vzal. Víš, co mě teď napadlo? Pořád jsi mi neřekl jak se jmenuješ!" Teď vypadala vážně naštvaně.
"Promiň. Jsem to ale nezdvořák. Edward Anthony Masen Cullen, jméno mé."
"Claire Rockwoodová," řekla a podala mi ruku. Chvíli jsem na ní zíral, ale nakonec jsem se rozhodl, že potřesením rukou nic nezkazím. Když se dotkla mé ruky, projel mnou jakoby elektrický výboj, ale neucukl jsem. Všimla si toho taky? Když konečně pustila mojí ruku, zeptal jsem se: "Takže, co chceš vědět dál?"
"Tak mi třeba řekni, jak to, že teďka nespíš v rakvi? Je přece den." Tomuhle jsem se nemohl nezasmát.
"Nemusím přes den spát. Nemusím spát vůbec," chvíli jsem se odmlčel, abych viděl její reakci. Evidentně to s ní nic neudělalo. Ani se jí nezrychlil srdeční rytmus, tak jsem pokračoval: "Nicméně není dobré, abych vycházel na slunce." Claire vypadala zaujatá mojí přednáškou.
"Proč?" zeptala se. Povzdechl jsem si.
"Chceš to vidět?"
"Ano!" vyhrkla možná až moc rychle.
Znovu jsem si povzdechl a přešel k zataženému oknu. Mezitím jsem si trochu rozepnul košili. Ale jen tak, aby byla vidět moje hruď. Okna byla otočená na jihovýchod, takže zcela jistě do nich pražilo slunce. Možná, že jí teď konečně vyděsím a ona uteče. Asi by to bylo lepší. Pomalu jsem roztahoval závěs a ještě pomaleji jsem vystoupil ze stínu. Jakmile mě ozářily sluneční paprsky, začaly se o mou kůži lámat a já se začal třpytit. Sem tam to vytvářelo i malou duhu. Čekal jsem, že Claire začne ječet a uteče. Ale ona se pomalu zvedla z postele a přešla ke mně. Celou tu dobu si mě prohlížela a usmívala se. Vypadala okouzleně. A taky kouzelně. Musel jsem se taky usmát. Vzhlédla do mého obličeje a úsměv se jí roztáhl ještě víc. Pak natáhla ruku a vzala do ní tu mojí. Zase jsem cítil ten podivný proud. Přitáhla si ji blíž k obličeji a sledovala její strukturu. Já sledoval Claire. Teď když stála, mohl jsem si ji prohlédnout celou. Nebyla moc vysoká a její hnědé vlasy jí teď sahaly až do pasu. Měla hubenou postavu. Nevypadala moc vychrtle, ale neměla nadváhu. Byla přesně tak akorát. Pod šaty se jí viditelně rýsovaly ženské křivky. Teprve teď jsem si všiml, jak je krásná. Bylo to, jako bych ji viděl poprvé. Tak jsem si říkal, kam jsem celou tu dobu koukal, když jsem si toho nevšiml.
Asi jsem nezíral moc nenápadně, protože se na mě Claire podívala s nechápavým výrazem.
"Co se děje?" zeptala se a zdvihla jedno obočí. Vypadala vážně rozkošně. ,Jak to o ní přemýšlíš, je to člověk!' snažil jsem se okřiknout. Kupodivu jsem trochu vychladl.
"Ehm…nic," snažil jsem se to zamluvit a opatrně jsem vytáhl svojí ruku z té její. Jak jí měla najednou prázdnou, tak jí spadla podél těla. Zatvářila se ublíženě, ale nic neřekla. Otočil jsem se zpět k oknu a zase závěs zatáhl.
"Co bys chtěla vědět teď?"
"No…hm…víš, trápila mě jedna otázka." Tvářila se nanejvýš podivně.
"Tak se zeptej."
"Edwarde, nechci tě nějak urazit nebo tak…když nebudeš chtít odpovídat, tak mi prostě neodpovídej, ano?" Na chvíli se odmlčela, asi čekala, že jí odpovím. Tak jsem pokýval hlavou na souhlas, jako že rozumím. Pak pokračovala. "Chtěla jsem se zeptat, co jíš?" No, ta otázka byla vlastně na místě, ale odpovídat se mi moc nechtělo. Mám jí říct pravdu? Asi by nebylo dobré, kdybych jí teď začal lhát.
"Prakticky vzato, já nemůžu jíst. Tedy rozhodně ne lidské jídlo. Upíři pijí krev. Většina z nich se živí krví lidskou, ale existují i výjimky, které se živí zvířecí krví. Tam jsem donedávna patřil i já."
"Co myslíš tím donedávna?" zamrkala trochu zmateně Claire.
"Víš Claire, já do Chicaga přišel, abych…abych zkusil žít jinak."
"Jak jinak?"
"Claire, já přišel, abych mohl zabíjet lidi." Trochu se jí zrychlil tep. Konečně nějaká normální reakce.
"No ale mě jsi přece nezabil. Jak to?"
"Já…já původně chtěl zabíjet lidi, ale nemohl jsem. Tedy nemohl jsem zabíjet nevinné lidi. Včera jsem ale někoho zabil. Nějaký opilec chtěl zabít mladou dívku. Tak jsem ho zabil. Já vím, je to ubohá omluva, pro to, co jsem udělal. Ale teď jsem si také uvědomil, že už nemůžu nikdy nikoho zabít. Ať zlého nebo dobrého, já prostě nemůžu." Konečně jsem se odvážil podívat Claire do tváře. Netvářila se naštvaně, nebo tak, že mnou opovrhuje. Tvářila se, jako když mě chápe.
"Chtěla bych ti říct, Edwarde, že ať ty si o sobě myslíš co chceš, já si myslím, že jsi ten nejšlechetnější a nejjemnější člověk na planetě. Ano, člověk. Protože kdejaký člověk není tolik člověk jako ty, Edwarde. V tvém srdci je tolik soucitu a pochopení, že ty jsi víc člověk, než lidi, které znám. Dokonce víc než já. Jenom ty a pár tobě podobných jste se dokázali obrátit zády k vaší upíří podstatě a žijete tak lidsky a soucitně. A za sebe i za ostatní lidi na Zemi, ti z celého srdce děkuji." Aby dala svým slovům váhu, Claire ke mně přistoupila a objala mě. Tolik k tomu, že jsem upír.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Sasanka Sasanka | Web | 14. may 2009 at 18:43 | React

poslední věta mě dostala... prej Tolik k tomz, že jsem upír...
Hele, a ta tvoje druhá povídka Kiss from Vampire... nezveřejňuješ ji náhodou na stmivani.eu?? Mám pocit, že jsem ji tam viděla... Mno, ale na můj vkus už je moc rozepsaná, ale až budu mít čas, tak se na ni vrhnu s radostí...
Mno a ke spřátelení... Myslím, že tvůj blog automaticky letí do oblíbených, tímpádem spřátelení sna dani nemůžu odmítnout... Píšeš skvěle, takže já tvoje povídky číst budu.-.. Pokud budeš i ty číst moje, potom nevidím problém x)

2 Kaku Kaku | 14. may 2009 at 18:51 | React

Sasanka: Jj, tam sem s ní začala... :D Ty tam máš taky, viď? (Ne)konečně (ne)živá...tu sem četla a je fakt dobrá. :D Samozřejmě, na tvý povídky se du vrhnout hned teď. :D Část jsem četla a sou fakt dobrý. Okomentuju, samozřejmě. :D
A za spřátelko děkuju! :D:D ;-)

3 An3tk4 An3tk4 | 28. may 2009 at 17:28 | React

wau..to je nádhera....honem dalšíí  :-)  :-)

4 JaniCZka JaniCZka | Web | 27. june 2009 at 22:21 | React

3. část je konečná? (ve skrytu duše doufám, že ne) - vypadá to skvěle :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement