Vzpomínky

21. may 2009 at 16:30 | Kaku |  Ostatní povídky
"Mírně" depresivní příběh, o holce, která se litovala. :D Ne, tohle neřešte. Měla jsem maličko depku, tak jsem napsala tohle. Snažila jsem se do toho nacpat nějaký emoce, ani nevim, jestli se mi to povedlo... Nevim. Co myslíte vy? Napište komenty, prosím. :)



*Pozn.: Věty kurzívou jsou vzpomínky...

Vzpomínky


Seděla jsem na okenním parapetu a pozorovala kapky deště, jak narážejí do skla. Sledovala jsem, jak se stromy ohýbají pod vlivem větru. V dálce se zablýsklo a za několik vteřin byl slyšet i hrom.
Zachvěla jsem se od toho, jak mi přešel mráz po zádech.
Zase sama. Proč? Jak se stalo to, že mě všichni opustili? Nebylo to tak dávno a přece jsem měla plno přátel, rodinu. Kam se všichni poděli?
Zbyly mi už jen vzpomínky. Ale vzpomínky postupem času vymizí. Za chvíli nebudu mít už ani je. Musím si je tedy co nejčastěji připomínat.
S batůžkem jsem prvního září čekala před domem, až vyjde mamka a vezme mě do školy. Tolik jsem se těšila! Měla jsem růžové šatičky, dva culíčky svázané růžovými stužkami a bílé botičky. Byla jsem tak strašně šťastná, že mi maminka konečně dovolila vzít si na sebe tyhle krásné šatičky. Říkala mi, že je můžu nosit jen ve slavnostní dny a dnešek byl slavnostní. Šla jsem poprvé do školy.
Po tvářích mi začaly stékat slzy. Bývala jsem tak šťastná. Štěstí už ale vyprchalo, odešlo a zabouchlo za sebou dveře. Zbyla jsem tu sama. Jenom já a pár mých vzpomínek.
"Hej, Reese, chytej!" zavolal na mě kluk jménem Jeremy a hodil mi láhev s pitím. Byl to můj nejlepší kamarád.
"Dík, Jeremy, máš to u mě!" zavolala jsem na něj zpátky, usmála jsem se a pokračovala jsem ve hře. Hrála jsem tenis a Jeremy mě často chodil doprovázet na tréninky.

Tohle byla vzpomínka na odpoledne, které změnilo můj dosavadní pohled na svět. Z růžové se najednou stala černá. Od té doby se se mnou neštěstí už jenom vezlo.
Onoho odpoledne, když jsem šla s Jeremym z tenisu, do nás narazilo auto. Já nějaký čas nemohla chodit, byla jsem tedy na vozíčku. Jeremy zemřel. Řidič z místa nehody ujel. Co všechno bych v tu dobu dala za to, aby se mnou byl Jeremy živ a zdráv. Klidně bych byla do smrti na vozíčku. Dala bych za něj všechno. Ale on byl mrtvý a už mi ho nemohlo nic vrátit. Ptala jsem se tehdy sama sebe: "Proč?" ale odpověď jsem nikdy nenalezla. Až doteď.
Jsem si jistá, že mě bůh nějakým způsobem trestá. Nevím proč, nevím, kdy to skončí, ale vím, že to bolí. Strašně to bolí.
Bylo to nějakou dobu po Jeremyho smrti. Stále ještě jsem byla na vozíčku. Právě jsem večeřela v kuchyni, když vešla mamka.
"Zlatíčko, musím ti něco říct. Já vím, že to máš teď těžké, ale je nutné, abys to věděla dřív, než to sama zjistíš. Bylo by to mnohem horší, věř mi. Je mi to líto…Reese, víš…já mám rakovinu."
Podívala jsem se na ni. Dělá si legraci? Musí si dělat legraci…
"Ale vyléčíš se, že jo?" zkusila jsem to.
"Ne, zlato. Umírám." Dívala se tak smutně. Dívala se, jako bych umírala já. Částečně měla pravdu. Umřela jsem, uvnitř. To se ale stalo, už když odešel Jeremy. Teď to spíš bylo, jako by jste kopali do člověka, který je v bezvědomí. Bolí to, způsobuje to zranění, ale neuvědomujete si bolest. Spíte. Tehdy mi bylo čtrnáct let. Maminka umřela asi půl roku od té doby, co mi to řekla. Do poslední chvíle jsem se o ni starala. Pořád jsem doufala, že se to třeba zlepší, že přežije. Už to vypadalo, že se to zlepšuje, ale pak se jednou neprobudila…

Utřela jsem si mokré tváře. Už na to nemůžu dál vzpomínat. Zničí mě to. Podívala jsem se znovu z okna. Stále pršelo. To pěkně vystihovalo moji náladu. Taky byla deštivá. A já se neubránila dalším vzpomínkám, které zaplavovaly moji mysl jako spletitá změť obrazů.
Bylo to asi dva roky po smrti mé matky. Chodila jsem jako tělo bez duše. Moje okolí si na tuto skutečnost už dávno zvyklo. Do školy jsem vlastně chodila jenom kvůli pocitu, že tam musím. Nebyla jsem už na vozíčku, ale stejně jsem se připadala jako bych byla. Stejně svázaná, stejně spoutaná. Připadala jsem si bezmocná. Všichni moji přátelé se na mě vykašlali. Nebavili se se mnou. Ignorovali mě. Ale já už stejně nebyla já. Ani jsem se jim nedivila, že se drží daleko ode mne.
V úterý, v den, kdy jsme měli odpolední vyučování si ke mně na hodině přisedl mně neznámý kluk, který se představil jako Ryan. Podle všeho jsme spolu chodili do školy už dlouho, nicméně já si ho nikdy nevšimla. Já si nevšímala nikoho. Tvářil se povýšenecky a úlisně zároveň. Seděl vedle mě a něco do mě hustil. Když konečně skončila hodina, zaregistrovala jsem, že říkal něco jako: "V pět před pizzerií!" Byla jsem z toho, mírně řečeno, zmatená. Nehledala jsem v tom lsti, a tak jsem tam šla. Čekal tam na mě i s celou partou jeho přívrženců. Už z dálky jsem slyšela, jak se smáli. Došla jsem až k nim a oni začali něco povídat. Neposlouchala jsem je. Vzali mě do pizzerie. Ryan objednával alkohol ve velkém. Já si ovšem nedala.
Když už všichni byli ve značně opilém stavu, dohodli se, že budou hrát jakousi hru, jejíž pointa mi unikla. Ovšem vyplynulo z toho, že půjdou ven. Samozřejmě jsem šla s nimi. Dál jsem se tím nezabývala. Nezajímalo mě to. Že hra už začala jsem pochopila až ve chvíli, kdy se po mně začal Ryan sápat a snažil se mě políbit. Odstrčila jsem ho, ale seběhlo se na mě klubko jeho přátel, kteří mě začali vysvlékat. Nic jiného - prostě mi jenom sundávali oblečení. Bránila jsem se. Kopala, mlátila kolem sebe rukama, křičela. Nepomohlo to. Svlékli mě, nechali mi jenom kalhotky a se zbytkem mého oblečení utekli. Neměla jsem dokonce ani boty.
Domů mě přivezla policie. Než se ale tak stalo, užila jsem si několik nechutných pohledů z řad postarších policistů. Chtělo se mi zvracet. Chtěla jsem ječet, rvát si vlasy. Nic z toho jsem však neudělala. Jenom jsem se uzavřela víc do sebe. Byla jsem potupená, zrazená a SAMA.
Bydlela jsem tehdy v pěstounské rodině. Nebyla špatná. Ale nikdo si mě tam nevšímal, stejně jako já jich.

Vysmrkala jsem se a porozhlédla jsem se po pokoji. Byl to malý pokoj, v podřadném motelu kdesi u dálnice. Sestával se z jedné rozvrzané postele, menšího dřevěného psacího stolku a židle, malého gauče a černobílé televize. Stěny měly světlomodrou barvu a koberec byl tmavohnědý, značně prochozený a špinavý. Prostě díra.
Přijela jsem sem, abych tu přespala a ráno se vydala zase na cestu. Poslední rok jsem byla pořád na cestě. Jezdila jsem po USA a už měla téměř všechno projeté. Teď jsem byla v Texasu, kde jsem hodlala pár dní zůstat. Ve svém kočovném životě jsem nikam nespěchala. Byla jsem sama, takže to ani nikomu nemohlo vadit. Od pěstounů jsem se odstěhovala v osmnácti a od té doby jsem je neviděla.
Rozhodla jsem se, že se půjdu projít ven do toho lijáku. Zvedla jsem se tedy, do ruky vzala klíče a vydala se k odchodu. Zamkla jsem za sebou a vydala se chodbou k východu. Když jsem procházela recepcí, kývla jsem na pozdrav znuděné recepční. Nejsem si jistá, jestli si toho vůbec všimla.
Vyšla jsem před motel a přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu. Když jsem se vydala ven, alespoň mě mohlo napadnout, abych se oblékla tepleji. Už se mi ale nechtělo vracet, tak jsem se vydala úzkou cestičkou, která vedla přímo do lesa.
Jestli jsem si kdy myslela, že prší, tak jsem se zmýlila. Tohle byla průtrž mračen. Ještě před minutou jsem byla suchá. Teď už jsem byla až na kost mokrá. Nevadilo mi to. Šla jsem dál, ani jsem se neohlédla.
Šla jsem pořád dál a dál hloub do lesa. Už jsem ani neviděla skrz stromy, které mě ze všech stran obklopovaly. Nevěděla jsem, kam jdu, nevěděla jsem proč. Prostě jsem pořád šla, nezpomalovala jsem. Šla jsem pořád stejným tempem. Byla mi zima, ale nevnímala jsem to.
Už mě začalo píchat v boku, když se přede mnou objevila malá mýtinka. Ještě jsem zrychlila. Vyšla jsem na onu loučku a viděla jsem spoustu kytiček. Bylo to tak krásné! Na tom neznámém místě, někde uprostřed Texasu jsem si najednou připadala šťastná. Sedla jsem si do trávy a nechala jsem kapky deště, aby mi stékaly po tvářích. A možná to nebyl jenom samotný déšť. Znovu jsem začala plakat a litovat sama sebe. Byla jsem sama a pořád se jenom užírala sebelítostí. Ale co jiného dělat, když nemám nikoho, kdo by mi pomohl? Poznal by vůbec někdo, kdybych zmizela z povrchu zemského? Vzpomněl by si někdo na podivínskou Reese Lightovou? Nestihla jsem ani domyslet otázku a začalo se mi chtít strašně spát. Nebránila jsem se. Lehla jsem si do trávy a necítila nic. Zimu, bolest, lítost… prostě nic. Zavřela jsem oči a viděla jenom černočernou tmu. Tak takhle vypadá smrt?

 

1 person judged this article.

Comments

1 Terkaaa Terkaaa | Web | 21. may 2009 at 16:39 | React

wow, tak to je úchvatné! moc povedená povídka! a tááááák smutná!! je to fakt krása... :-D  ;-)

2 Malika Malika | Web | 21. may 2009 at 18:36 | React

drsněěěěěě!!! super povídka, k mé dnešní náladě se dokonale hodí.........  :-(

3 Sasanka Sasanka | Web | 21. may 2009 at 19:46 | React

musím přiznat, že mám na krajíčku... bejt to o půl stránky delší tak se rozbrečím. Je to nádherné, a dost depresivní k tomu. Ale líbí se mi to.
Ale teď přiznej barvu. :-D  Kurzívoidní myšlenky jsou z tvé hlavy, nebo na nich mám aspoň malilinkatou zásluhu i já??  8-)
brouku, ty nejsi povídkářka, ty jsi Spisovatelka s velkým S na začátku...

4 Kaku BB (Big Boss :D:D) Kaku BB (Big Boss :D:D) | 21. may 2009 at 20:07 | React

[3]: Si nějak fandíš... :-D  :-D No...možná...malinko. :D:D:D:D
A s tou spisovatelkou trošku přeháníš, ne? Takový žblebty, co tady uveřejňuju... :-)

5 Sasanka Sasanka | Web | 21. may 2009 at 20:40 | React

[4]: Zbytečně se podceňuješ... Kdyby to bylo fakt strašný, tak by ses stydila to zveřejnit. Ha, a mám tě. Jsi v pasti a už se z toho nevykroutíš. Teď musíš přiznat, že nepíšeš tak strašně

6 Kaku BB (Big Boss :D:D) Kaku BB (Big Boss :D:D) | 21. may 2009 at 20:59 | React

[5]: Dobře, dobře. Nemyslim si, že je to nejlepší, ale tahle povídka se mi líbí. Mohlo by to bejt lepší, ale líbí se mi. :D Spokojená? :D:D
Podle mě si stejně lepší ty!  ;-)

7 Angee Angee | Web | 21. may 2009 at 21:40 | React

hodně smutný... a krásný zároveň :-(

8 Lirael Lirael | Web | 19. july 2009 at 15:37 | React

Úžasný závěr...

9 Dzidzik Dzidzik | Email | Web | 13. october 2011 at 8:26 | React

Pěkný....

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama