July 2009

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Pokud umíš jenom tatarsky, jsi pako.

30. july 2009 at 22:50 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Ach, děťátka moje. Kaku bolí hlava. Ano, už zase. Možná to nějak souvisí s tím, že se blíží srpen...ale to ne.
Možná to nějak souvisí s tím, že si kvůli Sasance pořád broukám: "They call me Mellow Yellow."
Ale to taky asi ne.
Možná to souvisí s tím, že je nějakej špatnej tlak.
Nebo je to psychický.
Třeba si to jenom namlouvam.
Zítra chci celý den psát. Prostě chci.
They call me Mellow Yellow.
Dávají losovaní Šťastných deset. Jdu tipovat, třeba zjistim, že kdybych si koupila tiket, vyhrála bych milion.
...
No takže nic. Netrefila jsem se ani jednou. Probíhalo to asi tak, že když řekli malý číslo, já si pomyslela obří číslo a naopak. Ale víte co? Jednou jsem byla blízko. Řekli 44 a já si myslela 45. Nejsem skvělá? I když...asi bych stejně nic nevyhrála, co? Štve mě to. Já nikdy nic nevyhrála. Naposled v druhý třídě v orientačním běhu reklamní hodinky LM. Nefunkční. Umělohmotný. Červeno-modrý. Ale ono ani tak nešlo o běh, jako spíš o vědomosti. A já už ve druhý třídě byla ze všech nejchytřejší. Ách, to byly časy. Ale zpět do přítomnosti. Je čas jít do hajan. Už je totiž dávno po večerníčku a já přetahuju.
To by se ale mamka zlobila, kdyby to věděla!
Pro dobro všech doufám, že to nezjistí. Protože bych taky zítra mohla zůstat o hladu a to by nikdo nechtěl. Jsem nepříjemná, když mám hlad. A když říkám nepříjemná, myslím tím opravdu nepříjemná.
They call me Mellow Yellow.
Těším se na zítřek *mne si ruce a šibalsky se jí blýská v očích*. Snad vstanu brzo, abych všechno stihla. Budu psát. A psát. A psát. A spát. Ne, teď půjdu spát. Nebo o tom zase budu jenom uvažovat a začnu psát už teď. Já totiž vymyslela novou povídku! Ale pšššt. Ještě to promyslim.


Mějte se.
Vaše Kaku.
They call me Mellow Yellow.

Pohroma se blíží, cítím její dech

29. july 2009 at 23:28 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Přibližně třikrát denně se ptám mámy: Co je dneska za den?
Když mi odpoví, ihned tu informaci zapomenu a pak se za nějakou dobu zděsím, že nevím, co je dneska za den a jdu opět za mamkou. Ta více či méně nadšeně odpovídá na stejnou otázku pořád dokola.
Dneska je středa (ani nemáte tušení, jakou práci mi dalo vzpomenout si) 29.7.09 (tak na tohle jsem musela najet na lištu na hodiny, kde se to zobrazí). Chápete?
Už se to blíží.
Už to klepe na dveře.
Že nevíte co? Kaku bude tak milá a osvětlí vám to. Hned v dalším řádku.
Přijde ten čas, kdy se začnu bát školy. Přichází to tak v půlce srpna, jak už jsem psala. A nebude se mnou k hnutí.
Víte, já se opravdu bojím. A taky se mi nikam jednoduše nechce. Ale hlavně se bojim toho stavu, kdy sedím v koutě místnosti schoulená do klubíčka s lehce maniakálním výrazem, houpu se ze strany na stranu a broukam si falešný rádoby uklidňující melodie. Bojím se, že mamka zavolá do blázince (kde má naše rodina dobrý konexe) a přijede partička chlapů, kteří mi nandají svěrací kazajku se slovy: "Pojď, bude to dobrý. Tam, kam jdeme, ti bude dobře." A přes moje protesty mě naloží do auta a vyloží mě před blázincem. Dovlečou mě do polstrovaný místnosti a tam mě nechají vybít svůj vztek kopáním do stěn. A pak mě zavřou do klece. A k obědu mi budou dávat bramborovou kaši z prášku. A až se za několik let uklidnim, řeknou, že už klidně můžu do školy a začne to znova.
Zase budu sedět v koutě schoulená v klubíčku s maniakálním výrazem, budu se houpat ze strany na stranu a budu si broukat nějakou ukolébavku. Falešně.
Jenže se nedá svítit. Tehle stav přijde. A brzy. Už v půlce srpna. To mi totiž dojde, že se blíží škola.
Teď si už asi půjdu vystlat svůj koutek, aby se mi tam dobře kolíbalo.


Kaku. :O*


P.S. Dotaz na závěr: Kolik dní má červenec? Já jenom, abych věděla, kolik nerušených a relativně normálních dní mi zbývá...

Kiss From Vampire - 21. kapitola: Naprosté absurdno

29. july 2009 at 19:31 | Kaku |  Kiss From Vampire
Ha. V pořadí 21. kapitola. Nečekala jsem, že se někdy dostanu tak daleko...ale dost keců.
Vzala jsem to celkem hopem, ale jenom proto, že mě nebaví nudný obkecávání jako tomu bylo například v Rozbřesku (až si přečtete tuhle kapitolu, pochopíte, o čem mluvim). Doufam, že vám to nevadí...protože jestli jo, tak já už to stejně nebudu předělávat... :D
No nic. Užijte si to.

Tykvoň píše...

28. july 2009 at 22:01 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Dneska má svátek Viktor.
Ale nebojte, už nebudu psát žádnej jeho životní příběh.
Já jenom, že je to docela pěkný jméno...

Takže.
Po sto letech jsem se jukla na seznam.cz a hned mě do očí praštil titulek: " Vědci zjistili, jak "těžit" naftu z drůbeže". Prvotní reakce byl lehký šok, který trval asi 0,5 nanosekundy, pak jsem dostala záchvat smíchu. I když to není až tak překvapující, já se totiž směju všemu a všem. Ale o to teď nejde.
Jde tady o to, jaký kraviny vědci řeší. Měli by dělat něco, aby zajistili bezpečnost před vlnami tsunami ve vnitrozemí. Nebo vymyslet lék na zvýšení inteligence (ten by šel asi na dračku). Možná by mohli vymyslet nějakou věc, která by nahradila vlněný ponožky. Nebo by měli vlastními těly zabraňovat globálnímu oteplování. Ale nafta a drůbež? Možná jsem teď vůči nim zlá, já vlastně ani ten článek nečetla, ale už to, že se starají o naftu a ne o nic důležitějšího mě strašně vytáčí. Měli by vymyslet něco, abychom naftu vůbec nepotřebovali...
...
...aha, nakonec jsem si ten článek přečetla a zjistila jsem, že z drůbeže se snaží vytěžit alternativní zdroj...a já si říkala, kde by se ve slepičce Aničce vzala nafta...
No nic. Beru zpět. Vědci jsou chytří hoši (a dívky).
Jen tak dál! A dejte mi vědět, až vymyslíte ten lék na zvýšení inteligence...


Tykev s patřičným IQ.


P.S. Mějte se krásně!
P.P.S. Jestli vás to zajímá, tak zejtra budu psát. KFV mam stránku, tak to nějak zkusim dosmolit. U Difficulties jsem se rozhodla, že budu pokračovat, až definitivně ukončim KFV. Takže za dlouho...
P.P.P.S. Viděli jste Katastrofu vzducholodi Hindenburg? To bylo vážně drsný...
P.P.P.P.S. Hm...tohle mě začalo bavit. Ale už končim.
P.P.P.P.P.S. KONEEEEEC! :D



Velká pařba u Věroslava

27. july 2009 at 22:08 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Musím se vám přiznat...včera jsem šla opět spát až v jednu ráno...
A jsem ještě nevyspalejší než předtim, protože jsem se vzbudila už v devět.
Já vim, já vim. Můžu si za to sama.
Mám lepší téma.
Dnes má svátek Věroslav.
Znáte někdo nějakýho Věroslava? Já teda osobně ne. Chudák ten, kdo se tak jmenuje. To jméno mu museli dát rodiče za trest. Protože proč by to jinak dělali? Možná mu ho mohli dát, pokud byli věřící a pak chudáka Věroslava nutili, aby slavil to, že věří v Boha. Jenže co může Věroslav udělat, když v Boha nevěří? Toť otázka!
Věroslav pak nemůže slavit, poněvadž není CO slavit, když nevěří.
Ale v případě, že věří, klidně slavit může. A to to pak náš Věroslav pěkně rozjíždí. On je totiž Věroslav ve skutečnosti pořádnej kanec. Rodiče ani výchovná poradkyně si s ním neví rady. Už nepomáhá, když ho matka na noc zavře do sklepa. Ani otcova rádoby slušná lekce chování. Ani dědečkův opasek a babičky vařečka s tím mnoho nenadělají.
Jenže kdo se může Věroslavovi divit, že tíhne k nikdy nekončícím pařbám, když doma ho ve skutečnosti nic nečeká? Věroslav si radši bude slavit s brkem v jedný ruce a s absinthem v druhý ruce, než aby se táhnul domů k hysterické matce, otci despotovi a bláznivým prarodičům.
Věroslav za to vlastně ani nemůže. To rodiče mu dali tohle pitomé jméno.
Co tímhle chci říct je to, že jméno mnohdy ovlivňuje naši osobnost, naše chování.
Kdyby Věroslav neměl tohle hloupý jméno, neslavil by.
Proto jsem tehdy mlela něco o tom, že se přejmenuju. Ale rozmyslela jsem si to. Rozhodla jsem se, že se s tim poperu nějak sama. Ať je to, jak je to, pořád je Klára moje rodný jméno a i přesto, že vůči němu mam výhrady, mám ho od narození a nebudu si ho měnit.

Teď půjdu nejspíš spát. Nebo o tom aspoň budu uvažovat a půjdu si lehnout v jednu. No, uvidim.
Mějte se pěkně. Zdraví Kaku.

A poslechněte si Billy Talent - Rusted from the rain.

Problematika vlněných ponožek

26. july 2009 at 22:37 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Tak jsem psala...a začala mě bolet hlava. A teď se mi chce spát...
Dneska to zalomim asi brzo. Teda spíš v to doufam. I když...už je půl jedenáctý...
To je jedno.
Přemýšleli jste někdy o praktickém využití vlněných ponožek v létě? Protože já je využívám v celkem hojném množství. A to i když je venku přes 30 °C. A stejně mam pak zmrzlý nohy...je to vážně zajímavá problematika. Možná bych se tim měla zabývat obsáhleji. Mohla bych vydat knížku o vlněných ponožkách. To by bylo fajn. Určitě by to byl bestseller. Fakt tomu věřim. Troufam si říct, že byl byla bohatší než Bill Gates. Kam se na mě hrabe výdělek Microsoft Corporation. Nesahají mi ani po kotníky. Budu tak bohatá, že ovládnu svět a podrobím ho svojí krutovládě. Nastanou opravdu těžké časy. Ale ne pro mě.
Nebo je tu jiné řešení. Měla bych jít konečně spát, protože se moje nevyspalost značně projevuje na kvalitě psaných článků.
Takže teď uložim článek, zavřu krám a v klidu odejdu do věčných lovišť. A nebo bude stačit, když si půjdu lehnout. Jo.


Vládce Nero, císař římský (pozn. Kaku už odpadla a někdo to za ni musel vzít).


Nenadálé procitnutí ve víru času

25. july 2009 at 17:10 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Celej včerejšek jsem žila v domnění, že je středa. Pak se dneska ráno kouknu do kalendáře a zjistim, že je sobota. Umíte si představit, jakej to byl pro mě šok?
Normální člověk by si hned uvědomil, že když je dneska sobota, včera musel bejt pátek. Ale mě nic takovýho nenapadlo. Já hned začala vymýšlet konspirační teorie o únosu vesmírných civilizací a tajemném voodoo rituálu. Prostě mi to nedošlo.
A hned další šok byl, když jsem záhy poté zjistila, že dneska je 25.! Chápete? Já měsíc sedim doma a nudim se a přitom uběhl už měsíc!
Jak jsem si v červnu malovala, že dva měsíce jsou hodně času...a teď tohle. To je jednoduše podpásovka. To znamená, že zbývá měsíc, než začnu jančit z blížícího se začátku školního roku.
Vlastně už od půlky srpna budu nepoužitelná. Budu sedět a koukat z okna. Budu v hluboký depresi a nebudu schopná pohybu. Budu oplakávat tu dobu, kdy jsem měla jenom volný čas.
Kdo vymyslel, že školní rok trvá deset měsíců?! Vždyť je to strašně moc! A v poměru s tak krátkými prázdinami se to zdá ještě horší.
To prostě neplatí. Já chci víc času na to, abych se mohla celý dny válet a zírat do stropu, nebo se válet a zírat na stěnu, nebo se válet a nezírat nikam a prostě spát. Například. Ale můj volný den zahrnuje ještě rozmanitější množství zábavných činností, kromě všech druhů zírání.
Například si čtu a to mě tak neuvěřitelně naplňuje, že čtu i knížky, který už jsem četla, což jsem dřív vůbec nedělala.
Mně by ani nevadilo, kdybych dělala něco produktivnějšího, jenom jde o to, že nechci do školy. A ani tak nejde o to, že se bojim nový školy, to ani ne, náhodou se celkem těšim (Deja vu, je to jako před nástupem do první třídy, taky jsem pak litovala, že jsem se kdy narodila. Ano, už v první třídě jsem v tom měla jasno.), ale já nemam moc pozitivní vztah k učení. Nebaví mě. Jsou předměty ve škole, který mě baví (angličtina...dlouho nic...čeština a ostatní jazyky), ale většina z nich mě nebaví (fyzika, chemie, matematika, dějepis, přírodopis...prostě ten zbytek). A radši se budu nudit doma, než se nudit ve škole, ne?

Kdo souhlasí se mnou, nechť se podepíše pod článek. Berte to třeba jako petici, kterou ovšem neuvidí nikdo, kdo by s tím mohl něco udělat.


Kaku kandidující na post ředitelky zeměkoule.


Vaření je umění a já nejsem umělkyně

24. july 2009 at 21:18 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Musím vám popsat, jak úspěšná jsem byla u přípravy bramborový kaše. Byl to totiž zážitek.
Začalo to tím, že mamá mi odmítla udělat oběd s tím, že jsou tu nějaký uvařený brambory a že mi prostě kaši dělat nebude, ať si ji prej udělam sama. Po tom, co jsem vstřebala počáteční šok z toho, co po mně chtěla, jsem se rozhodla, že prostě o hladu nezůstanu. A tak jsem se jala udělat z vychladlých brambor něco poživatelnýho.
Zatim vždycky, když jsem se pokoušela vařit, jsem ze všeho, co bylo k jídlu udělala něco, co už se pak jíst nedalo. Do okurkovýho salátu jsem dala tolik pepře, že jsem se pak divila, že lidi nemůžou prskat jiskry. Krupičkovou kaši jsem tak osolila, že výsledkem bylo něco opravdu nechutnýho (nakonec se to zdálo jako nejmenší problém, protože to bylo tak hustý, že se to stejně nedalo jíst). Že jsem připálila a zapomněla osladit svoji první a poslední buchtu se proti tomu zdá jako banalita. Tohle byl ovšem jenom zlomek z mých kuchařských úspěchů. Vraťme se ke kaši.
Na studený brambory jsem si vzala šťouchadlo. Brambory jsem našťouchala. Mamá mě stihla upozornit, že do kaše se přidává mléko (což jsem opravdu vůbec netušila). Na otázku, kolik že toho tam mám dát mi odpověděla, že prej podle oka. Dvacetkrát jsem se jí ptala, kolik je podle oka?! Když nevim, jak to má na konci vypadat, jak můžu něco udělat podle oka? Ale řekla jsem si, že všem ukážu, jak jsem schopná. A tak to jelo.
S tím, že v kaši pořád byly kusy brambor jsem se odmítla smířit. Asi půl hodiny jsem šťouchala, než se to dalo aspoň trochu považovat za kaši. Nevěděla jsem, že šťouchání brambor může bejt tak náročná činnost. Přeskočím tu pasáž o tom, jak jsem dalších půl hodiny přilejvala mléko, protože se mi to vůbec nezdálo. Když mi pak v tom mléce plavaly brambory, naštvala jsem se a došla jsem si pro ruční mixér.
Vznikla nadýchaná kaše (trochu to připomínalo šlehačku) s kusy brambor. Trochu přesolená. A studená. Dala jsem ji do mikrovlnky a šla jsem si osmažit cibulku (pasáž o tom, jak jsem krájela cibuli a málem jsem si uřízla ruku taky vynecham). Připálila jsem ji.
Ale nakonec jsem to musela sníst. Měla jsem takovej hlad, že mi to bylo vcelku ukradený. Začala jsem něco málo před jednou hodinou. S jídlem jsem usedla přesně ve 14:15 k televizi.
Myslim, že už mě nikdy nikdo nedonutí vařit.


Kaku.


Chtěla bych...co vlastně?

23. july 2009 at 23:41 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Chtěla bych vás potěšit nějakou krásnou a jistě hrozně jímavou historkou ze svého kouzelného života plného radosti a zábavy. Jenže problém tkví v tom, že já nemám kouzelný život plný radosti a zábavy a neznám žádnou jímavou historku.
Vlastně je to dost smutný. A deprimující.
Fakt mě to štve.
Chtěla bych hodinky s vodotryskem a houpacího koníka.
Chtěla bych mít peníze, abych se sebrala a jela někam. Kamkoli. K moři, nebo třeba někam do vnitrozemí. Třeba do Kanady, nebo do Norska (kam mě babi s dědou nevzali...). Ale nejradši bych jela do USA. Nebo do Velký Británie. Nebo do Francie. Aha, vyskytl se problém. Já vlastně ani nevím, kam přesně bych chtěla. Chtěla bych jet prostě kamkoli, chtěla bych projezdit celej svět. Víte jak krásný je to v Japonsku? Že ne? Já vlastně taky ne, ale viděla jsem pěkný obrázky z Japonska...a jakej mají v Tokyu pokrok!
Chtěla bych umět hodně světových jazyků, abych se všude domluvila. Znáte takový ten pocit, kdy ve filmu vidíte hlavního hrdinu, který přijede do Brazílie a začně mluvit plynule portugalsky (tímhle vůbec, ale vůbec, nenarážim na Edwarda v Rozbřesku...)? To bych chtěla umět. Přijela bych do Španělska, mluvila bych španělsky. Přijela bych do Francie, kde bych každýho Francouze okouzlila svojí francouzštinou... *zasněně hledí do dálky a v očích má slzy dojetí*
Chtěla bych nebýt tak sobecká a chtěla bych přestat pořád někomu říkat, že bych něco chtěla.
Chtěla bych vážně hrozně moc věcí - od již zmíněných hodinek s vodotryskem po svatbu s Bradem Pittem (v tom horším případě), nebo Robem Pattinsonem (v lepším případě) -, ale chápu, že pořád jde jenom o sny.
Každý člověk něco chce. Někdo si za tím dokonce jde (což jednoznačně není můj případ).
A proto: Nechte dívku snít...


Kaku se značně zastřeným pohledem. // Že by porucha akomodace (= zaostřování) oka? Možná...ale zítra půjdu k očaři...pro jistotu...


Kiss From Vampire - 20. kapitola: V hlubokých vodách deprese

22. july 2009 at 20:35 | Kaku |  Kiss From Vampire
Ano, stal se zázrak. :)
Takže k tomuhle dílu...jsem celkem spokojená. A dokonce, DOKONCE je tam i taková menší akcička. :D Ale nechte se překvapit. Snad se vám to bude líbit, protože z toho dneska mam dobrej pocit. Čtete, komentujte. A žijte zdravě. :)))

Potřebuju zaklidovat

22. july 2009 at 20:26 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Měla bych si nějak přerovnat aktivity. Vždycky, když vstávam až na oběd, tak potom nic nestíhám a celkem mě to deprimuje. Pak si jdu vždycky lehnout v jednu a zase vstávam k obědu. A takhle pořád dokola. Fakt bych si to měla nějak přeorganizovat.
Ale to by vyžadovalo nějakou chuť. Jenže mně se nechce (jaké to překvapení!).
Ke psaní jsem se dostala až po obědě (což bylo až někdy ve tři), ještě po tom, co jsem se dívala na televizi. Chvílemi jsem psala, četla si, do toho jsem ještě stíhala sledovat ty bezduchý seriály, co běžely v bedně.
Ostatně, výsledek mýho snažení přidam za chvilku.
Lidi, napište mi, jak si užíváte prázdniny? Protože mě to zajímá. Zajímá mě, co dělají normální lidi o prázdninách. Já totiž asi nejsem normální, když tu pořád dřepim na zadku. Můžou se dělat proleženiny z dlouhýho sezení? Nejsem si tak úplně jistá... Ale už delší čas sleduju, že moje sedací část poněkud...znecitlivěla. A to neni dobrý...myslim. Vážně vážně vážně ne.
Je to zvláštní, ale pořád jsem se neopálila. Možná to nějak souvisí s výše zmíněnou skutečností, že nechodim ven. Ale stejně. Je přece léto. Mně vždycky stačila jenom chvilka na slunci, abych se opálila. A teď? Nic. Já bych si tak strašně přála chytit normální barvu a splynout s opáleným okolím. A jelikož mám dneska sdílnou náladu, napíšu vám sem moje pravidla, kterýma už se nějakou dobu řídim.

Pravidlo č. 1: Za každých okolností se vyhni divným lidem. Nejlépe je obejdi.
Pravidlo č. 2: Nikdy nechoď spát s mokrou hlavou. (Tohle se moc neosvědčilo, pravidelně to porušuju. Ale výjimka přece potvrzuje pravidlo, nebo ne?)
Pravidlo č. 3: Jízdní řád měj vždycky pod polštářem.
Pravidlo č. 4: Škola nemá ráda tebe, ty nemáš ráda ji. (Což není ani tak pravidlo, jako spíš varování. Mám někdy sklony k soucitu a na všem se snažím hledat to dobrý. Nevyplatí se to.)

A abyste věděli, k rozřešení svých "problémů" jsem nedošla. Ale rozhodla jsem se, že na to kašlu. Prostě si budu žít ten svůj chorý život a ono to nějak půjde. Prostě jo. Věřim si (a už slyšim ústřední melodii z Rockyho).


Zdraví Kaku, opět v plném nasazení - bez mozku.


Touha po změně

21. july 2009 at 22:22 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Tak jsem tak přemýšlela (ano, i já občas přemýšlim) a zjistila jsem, že mam divnej život. Nikdy nejsem šťastná na 100%, vždycky se najde něco, co mi pokazí štěstí. Snažila jsem se vymyslet, jak bych to mohla napravit. Na nic jsem nepřišla. Já bych se chtěla změnit. Být víc komunikativnější, míň líná, ochotná propařit celou noc.
S tou leností asi nehnu, ta je tak nějak ve mně. Na pařby taky nikdy moc nebudu. Ale chtěla bych být otevřenější. Sama od sebe navazovat rozhovory. Vždycky, když jsem v partě neznámých lidí, tak sedim a strnule zíram před sebe. A posloucham ty lidi. Ne, že bych se jich vyloženě bála, nebo že bych se bála mluvit, i když se to taky stává, ale já nevim, co bych měla říkat. Nesnášim planý plkání ohraných vět o počasí, o škole. Přijde mi to zbytečný. Ale zatim jsem nevymyslela nic lepšího. Takže vždycky sedim a čučim. Pak mě vždycky nějaký chytráci ztrapňujou stylem: "Tys' nám ještě nic neřekla. Tak povídej!" a já se mam postavit na hlavu. Dokud mě někdo nezachrání, tak zase zíram, nebo zkusim něco ve stylu: "Ale já nevim, co bych měla řikat..." a u toho cudně klopim zrak. Je to šílený. Nesnášim to. Ale co mam asi jako dělat? Já se nepřinutim k tomu, abych začala vyprávět veselý příhody z natáčení, nebo tak.
Přemýšlela jsem třeba, že bych si změnila jméno. Mamce by to nevadilo, už jsem se ptala. Chtěla bych začít od začátku, jako někdo jinej. Ale nemam na to odvahu. Já byla vždycky přízemní, ale víte co by to bylo práce, kdybych si to jméno fakt změnila? Každýmu bych to musela vysvětlovat. A musela bych si vymyslet nějakou supersmutnou historku o špatných vzpomínkách na dětství, abych nevypadala jako magor, že si jen tak zničehonic měnim jméno.
Mně se Klára celkem líbí...ale nepřináší mi to vůbec štěstí a ani radost. Nemam ráda, když mi někdo říká Kláro, připadám si pak jako kdybych něco provedla. Ale stejně mě tak každej oslovuje.
Já mam radši, když mi říkají Kláry, Klárko a všelijak jinak, to už je pak jedno.
Chtěla bych prostě začít od začátku...jako někdo jinej, třeba mě napadla Laura. Ale já vim, že se k tomu nedokopu. Znám se. A navíc nerada lžu. Nechtěla bych si vymýšlet nějakou ušlechtilou báchorku.
Jenže i když si jméno nezměnim, já k nápravě nedojdu. Pořád budu zkoumat kamínky na zemi, když si budu povídat s neznámýma lidma. Kurnik, to je zase dilema, že by jeden řval.


Rozpolcená Kaku.


P.S. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak už mam napsanej kousek KFV. Zejtra to tu snad bude.


11. spřátelko - Arya

20. july 2009 at 22:28 | Kaku |  Esbéčka ♥
Arya krásně píše povídky k zamyšlení. Její blog určitě stojí za návštěvu. x)


Poštááá

20. july 2009 at 22:17 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Cháchá, dneska jsem si došla na poštu pro DVD Stvmívání. x)
Ranní setkání s poštákem bylo opravdu úžasný. Já, jakožto člověk, který kvůli zvonku opustil postel, a pošťák, nějaká podivná existence, se vybavujeme na chodbě. Až napotřetí mi došlo, co po mně vlastně ten člověk může chtít. Přinesl mi zásilku a já neměla prachy. Mamá nebyla doma a přišla až odpoledne a až potom jsem konečně šla na tu zpropadenou poštu, kde byla fronta jak na banány.
Sedm minut jsem čekala, než na mě přijde řada, celý tři minuty tam ta milá slečna hledala můj balíček. Myslela jsem, že se jim tam zhroutim. Pak kouknu z okna pošty a co vidim? Leje. A já tam takhle v tričíčku...
Domů jsem sprintovala, co jsem mohla, ale stejně jsem byla zmoklá jako slepice.
Už po mně nechtějte, abych chodila na poštu. Nikdy.

Dabing mě už ani nepřekvalpil, prodloužený a vystřižený scény byly dobrý, hodně mě potěšily. Ty vystřižený už jsem všechny dávno zhlédla na netu, ale prodloužený byly moc pěkný. Kdyby je tam Catherine nechala, udělala by líp. Ale co už. Film je takový, jaký je a moje protesty s nikym ani nehnou. Žádám satisfakci!
A nebo ne.


Kaku.


Blah blah blah

19. july 2009 at 22:59 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Anime seriál už jsem dokoukala a myslim, že do smrti smrťoucí mi to bude stačit. :D Zjistila jsem, že i přesto, že OHSHC (Ouran high school host club) byl dobrej oddech, k anime už víc netíhnu. Fakt ne.

>>Tímto se Kaku omlouvá všem anime maniakům - bez výjimky. Bohužel kreslený postavičky si, samozřejmě kromě OHSHC, cestičku do jejího srdce stále nenašly a předpokládám, že se to v nejbližší době nezmění.<<

Takže se začnu zabývat něčim jinym. Pro změnu. To víte, čas letí. Čas jsou peníze. Jo, zase kecam, nedělam ani Ň. Ale stejně. Měla bych něco dělat. Ale přece - neni dobrý už jenom to, že chápu, že bych něco měla dělat? Já myslim, že jo. Protože od cesty Uvědomění je kousek k Nápravě (to jsem teďka vymyslela, asi je to tou radiací, prý je všude kolem nás). K nápravě ale asi zatím nedojdu...tak dobře na tom nejsem, jak jsem právě zjistila.
Stejně tak špatně jsem na tom s angličtinou. Já-chci-umět-anglicky!!! Chci si číst povídky a knížky v angličtině! Nějaký základy opravdu mam, ale jsou to vážně jenom základy. Co byste taky chtěli? Právě jsem vyšla základku. Ale co je skvělý je to, že v září jdu na gympl s jazykovým zaměřením. No neni to bezva? Já se tak těším, až jednoho dne zjistím, že jsem schopná si přečíst odstavec anglickýho textu bez toho, aniž bych si každý druhý slovo musela vyhledávat ve slovníku.
Kaku to všem jednou natře!
Mam takovej malej primitivní plán k ovládnutí lidstva...ale je to tajemství... Takže pššššt!

Jdu obtěžovat pro změnu jinam. Mějte se. (Popravdě jsem si chtěla ještě trochu promyslet svůj smělý plán...ale to taky nikde neříkejte!)


Inteligentní Kaku. :O*


Zima jako v ruský pohádce...možná kvůli tomu mi hrabe, ale těžko říct

18. july 2009 at 15:54 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Já se totálně zbláznila, teď už to vim. Protože jinak bych nedělala to, čim se zabývam už od včerejška.
Já začala sledovat japonskej anime seriál. sleduju anime. Nikdy jsem nechápala, co na tom kdo vidí, ale díky Eleanor jsem objevila jeden geniální seriál. Nemyslim, že by měl někdo zájem, protože já sama se na to dívala dost skepticky, ale tady se můžete podívat na všechny díly.
Jmenuje se to Ouran high school host club a je to s titulky (a taky v dost pochybnej kvalitě, ale jako bych nic neřekla). A je to strašně skvělý. Vtipný, občas se sklony k přehánění. Je to výborný na odreagování. :)
Pochybuju, že to někoho zajímá, ale abych vám to trochu přiblížila, tak je to o holce Haruhi, která se vydává za kluka (a fakt tak vypadá) v ouranském hostitelském klubu, kde se bohatí kluci starají o blaho bohatých dívek (ve vší počestnosti :D). V tom klubu je 5 kluků a velí jim takovej celkem fešnej blonďáček (ne, jeho jméno si nevzpomenu i kdybych se na hlavu stavěla, i jméno Haruhi mi dalo zabrat a nakonec jsem si zbaběle pustila nějakej díl, abych si to zjistila). Fajn, už končim.

Je hnusně. Leje. Jak by řekl klasik: "Chčije a chčije." Byla mi zima, tak jsem si vzala zimní ponožky. A mam tlustou mikinu. Co je tohle za léto??? Já vim, když bylo vedro, stěžovala jsem si, že je vedro. Když bylo zataženo, stěžovala jsem si, že je zataženo. A tak pořád dokola. Ale koho by ten déšť neštval, když se klepe u kompu zimou? Mam zmrzlý prsty na rukou (o nohou se radši ani nezmiňuju, přes zimní ponožky je mi stejně zima) a skoro nemůžu psát. Div mi nejde od pusy pára. Tak mě tak napadlo, že kdybych zavřela okno...ale ne. Lepší mrznout, než se zvedat. I když stejně potřebuju na svojí pravidelnou obchůzku ledničky, takže bych to mohla vzít při jednom...
No uvidim.
V brzkých dnech (asi tak příští tejden, he he) čekejte něco z mojí tvorby. Ale to se taky uvídí, podle toho, jak se k tomu dokopu, jestli je na mě múza pořád naštvaná a taky jestli mi třeba půjde komp (náš vztah není nejjdnodušší, má svoji hlavu a často neposlouchá ani triviální příkazy typu ctrl + alt + delete).
Žijte zdravě, děti mé. Pokud neumrznu, tak se zase někdy ozvu.


Kaku ("A sakra, právě mi odumřel jeden prst...a druhej...začínaj pomalu odpadat...už nemůžu psát!")

Políbila mě múza a já ji za to přetáhla pánvičkou

17. july 2009 at 13:31 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Chápete, mě popadla chuť psát. Prostě něco.
Najednou mam tolik nápadů...jenom to nejde všechno zrealizovat. Už kvůli času a hlavně...já vždycky něco vymyslim, napíšu to a nakonec to vypadá uplně jinak, než jsem chtěla. Ne že by někdy nějak extra vadilo, ale když já bych chtěla napsat něco skvělýho. Něco fakt podle mých představ. Ale o tom si můžu leda tak nechat zdát. K čertu s tim.
Ale večer prostě něco psát budu, i kdyby měly padat trakaře.
Sakra, ještě jsem si pořád neobjednala tu dvojku Gossip girl, jak jsem chtěla. I když myslim, že by mi to mamka ani nezaplatila. Já si totiž předobjednala Stmívko s dabingem a v pondělí by mi ho měli poslat. Už mi ho měli poslat tohle pondělí, ale posunuli vydání, mrchy.
Já vim, že valný většině leze dabing krkem, ale já to prostě neřešim. Když mi to bude fakt echt vadit, tak si to dam v originálnim znění, že. Nač to hrotit.
Na dabingu neshledávám nic excelentního, ale tak někdo si s tim dal tu práci, tak bych to mohla ocenit. A navíc - za tu cenu, no nekupte to! S poštovnym a balnym mě to stojí rovných 450 Korun českých. No, ale asi se jenom zase projevila moje závislost na nakupování přes net. Jsem šílená, šílená, šílená!!!
Zase se zbytečně vykecávam. Ale já vam chtěla jenom podat důkaz toho, že léto ještě přežívam. Teď se ale chystam ven.


Kaku, která stále není opálená.


Návrat ztracené dcery

16. july 2009 at 18:06 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Celej den jsem byla v tahu. Odcházela jsem už v půl jedenáctý. :D
Kino bylo...na to nejsou slova. Bylo to grandiózní, famózní, senzační, prostě bezkonkurenčně nejlepší. Nechci tady spoilerovat, pro ty, kdo to nečetl. Takže snad jenom, že to vážně byl snad nejlepší díl, kterej jsem kdy viděla. Kupodivu jsem se i dost nasmála, což se mi u předchozích dílů nestávalo. Určitě tam to mělo i nějaký vady, ale celkovej dojem mi to neskazilo. Bylo to vážně suprový. Všem to tam slušelo. Severus poprvý nevypadal jako kdyby si hlavu myl v oleji, což je na jednu stranu asi špatně, protože knižní Severus by tak asi vypadat měl, na druhou stranu se na něj konečně dalo koukat. A to mě vážně vážně vážně potěšilo. :) Vypadal bezvadně. Celý to bylo bezvadný!!!
Takže jenom vřele doporučuju. :)
Odstavili nám teplou vodu (nesměj se, Chuckyno!). Takže ráno jsem si hlavu myla studenou vodou. Od sprchy jsem radši upustila. Původní záměr byla ranní koupel, ale nejsem otužilá, takže jsem to nechtěla moc riskovat. Ale nebylo to tak zlý, jak se mi to už jednou stalo. Teď ta voda mohla mít takových 20 °C. Když jsem si myla hlavu v ledový vodě, tak mohla mít vážně tak kolem 10 °C. A to byl pocit, jako by vám praskala lebka. Nic moc příjemnýho...
Chtěla jsem zajít do knihkupectví, ale nakonec jsem na to zapomněla. Ale zato jsem byla v drogerii, kde jsem si milostivě koupila Veet, depilační krém ve spreji. Ne, abych mohla výt na měsíc, ale abych si vydepilovala nožky (chápe někdo stupidnost týhle věty?). Jo, jó. Když nemůžu bejt krásně opálená, tak aspoň budu mít super nohy. A nezájem.
Ach, teď jdu radši vstřebávat ty zážitky...


Mějte se fanfárově, snad se zase brzo ozvu. :) Kaku.


Charlie Straight - Platonic Johny (text + video)

15. july 2009 at 18:31 | Kaku |  ♫My music
To jenom pro představu. Beztak vás to nezajímá...co naplat. Ale já to sem stejně dam. :D

O zábavu mám postaráno na několik let dopředu

15. july 2009 at 18:12 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Jak já se bavim! Našla jsem tuhle stránku, kde si můžete oblíct Roba Pattinsona (popřípadě jiný lidi, o který ovšem já nestojim) a pařim to tu celý odpoledne. Neni to skvělý?!
Já vim, vám to asi tak úžasný nepřijde, ale pro mě jako fanatičku je to absolutně skvělá činnost pro zabití odpoledne...asi to o mně něco vypovídá, že? Měla bych se stydět...ale pravda je, že se ani trochu nestydim, což přesně vypovídá o tom, že jsem totálně mimo. A ani trochu mi to nevadí.
Měla jsem se jet opalovat ke kámošce, ale jaksi v noci pršelo a byla bouřka jako kr-...velká bouřka...a celej den je zataženo, takže jistě chápete, že jsem nikam nejela. Jak smutné.
A to jsem se chtěla opálit. Rovnoměrně opálit. A ne, abych měla na zádech opálený ty ramínka, který tam mam od doby před dvěma lety, jak jsem se spálila. Chtěla jsem mít krásnou bronzovou pokožku, která by se vyjímala v tom novym sexy tričku bez ramínek, co si chci vzít zejtra, až půjdu na HP a PDK (překlad pro nechápavé: Harry Potter a Princ dvojí krve). Jak já se těšim na Severuse!
Ale zase si budu muset vystačit sama se svojí skvostně bílou pokožkou...to jsem přehnala. Lejtka mam skvostně bílý...taky ne. Ale prostě to neni bronz!
Zbejvá mi jenom napatlat se samoopalovákem. Jo, je to strašně out, ale co mam asi dělat? Nepůjdu jako ředitelka vápenky uprostřed léta! Nejsem sebevrah. Se na mě někde někdo vrhne a zabije mě, protože nejsem řádně opálená, jak se na léto sluší a patří. Fakt to nebudu riskovat. Znáte dnešní lidi.

Dneska posloucham Charlieho Straitghta - Platonic Johny a Mando Diao - Dance with somebody. Nečekam, že to někdo bude znát, nicméně to už od rána posloucham pořád dokolečka a ještě mě to neomrzelo (další známka mýho magorství).



Kaku, která poslouchá hudbu, jenž nikdo nezná.