August 2009

Projev k ukončení devátého ročníku

31. august 2009 at 16:51 | Kaku |  Moje školní práce
Jak jsem tak projížděla dokumenty, našla jsem tu ten projev, co jsem psala v červnu do školy...
Je hodně krátkej, ale ve škole se líbil (to jsem nepochopila, proč). Lidi dokonce brečeli a líbil se mnohem víc, než ten vedlejší třidy, který měli asi na tři stránky, prodchnutý slovy díku a obdobnýho patetismu (sorry, ale nikdy jsem nebyla moc na velký řečnění).
Byla jsem dost naštvaná, když mi to učitelka hodila na krk, netušila jsem, co bych tam měla psát, tak jsem to vzala obecně a tady je výsledek, který si můžete přečíst.


Poslední minuty mého života

31. august 2009 at 16:12 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Tak jak si užíváte posledního dne prázdnin?
Já špatně.
A to jsem slyšela, že někteří šťastlivci jdou do školy až sedmýho. *nenávidí každýho takovýho šťastlivce*
Jsem taková malá chudinka! *tváří se, jako když seberou dítěti bonbón* Chtěla jsem se psychicky připravovat. Jenže problém je, že nevím jak. Tak jsem to prostě vzala logicky a pořád se přesvědčuju k meditaci. Nebo józe. Nebo ke koupeli. No, rozhodla jsem se to vzít postupně - nejdřív meditace, pak jóga a pak koupel. Ta koupel bude s pěnou! Chci hodně pěny...
A umeju se tím skvělým jahodovým sprcháčem. Joo, to bude něco.
Poslední den prázdnin...poslední den prázdnin...poslední den prázdnin...
Slyšíte to vytí vlků, jenž se ozývá ztichlou noční temnotou?
Cítíte ty poryvy ledového větru?
Pardon, nechala jsem se unést...
Dvě hodiny v kuse mám škytavku. Ani nevíte, jak špatně se s tím píše a kolik tu mám kvůli tomu chyb. Je to tak otravný...
Pořád mi nějak nedochází, že už zítra...už zítra budu někde šaškovat a pořád dokola opakovat: "Ahoj, já jsem Klára...ahoj, jsem Klára...no ahoj! Jmenuju se Klára. A ty?"
Je mi z toho nanic. Nesnáším seznamování. Nesnáším nový lidi, nevím, jak se k nim chovat. Mám se tvářit lhostejně a propichovat každého, kdo se byť jen přiblíží vražedným pohledem? Nebo se mám na každýho usmívat jako měsíček na hnoji? Mám se usmívat jako měsíček na hnoji a dolejzat?
Popravdě netušim, co je správný...
Ale asi zůstanu u druhý varianty nenásilnýho šklebení. Třeba se někdo chytne a bude si říkat, jak jsem skvělá a milá holka (haha, nebo si všimnou, jak jsem vtipná).
Navíc budu muset brzo vstávat, což se zdá tím největším problémem. Dneska jsem vstala v deset. Ne, ten školní režim se mi opravdu nepodařilo vychytat. Mám trochu výčitky svědomí...
Prázdniny v tahu...život v tahu. Poslední minuty mého života...


Kaku. *zasněný výraz*


Kiss From Vampire - 25. kapitola: Chybí mi deníček, sakra!

30. august 2009 at 23:58 | Kaku |  Kiss From Vampire
Bylo to těžký...moc těžký...málem jsem to nepřežila. Jedna část je naprosto nehorázně sladká a já se za tu část nenávidím. Ale jinak jsem to opravdu neuměla napsat. Prosím, berte v potaz, že už je pozdě a nevražděte mě za to, jaká je to kravina. Fuj, bylo to natolik sentimentální, že mně samotný je z toho nedobře.
Fuj. Už nikdy nic takovýho nenapíšu. Fuj!

Dneska nebude článek. Ani o jahodách ani o ničem. Jdu spát. A klečet do kouta. Byl to hnus. Hnus. A ještě jednou hnus. Fuj, měla bych se stydět. Nelíbí se mi to.
Radši končím. Zítra napíšu. Něco.


Ave. Naprosto zmožená Kaku, které je ze sebe špatně.


Jahodová liga

29. august 2009 at 23:29 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Postihla mě jahodová obsese. Zjistila jsem, že jsem naprosto posedlá jahodami. Ale naprosto.
Šla jsem na DA a okradla jsem umělce o jejich umění; stáhla jsem si asi tak milion a jeden obrázek jahod na všechny způsoby. Měla bych se léčit? Odpověď zní: "Samozřejmě!" *krčí se pod náporem tolika křičících lidí*
Takže. Zatím mám jenom jahodový sprcháč z Avonu. Ale objednala jsem si i šampon (hned dvakrát, do zásoby, hehe...snad po něm nevyplešatím, to by byla škoda) a tělový sprej. To jsem vám včera neříkala. Jenom s tím šamponem.
Poznámka na okraj - nevím proč, ale v duchu si pořád zpívám: "Last Christmas I gave you my heart..." atd. Divný.
Zpátky k jahůdkám.
Jahůdky, jahůdečky.
My doma nemáme jahody! Chápete?! Ne-má-me! Mám jahodový absťák. Přemýšlím, kde takhle večer sebrat něco jahodovýho. Teď jsem si vzpomněla! Při mojí dnešní obchůzce za honbou za něčím sladkým (jen z poloviny úspěšný - našla jsem prošlou horalku, která byla rozteklá) jsem v jedný tašce na předsíni viděla takovou tu nechutnou náhražku čokolády s příchutí jahody, co v krámě stojí asi sedm Káčé. Na obalu je krásný poetický nápis "jahoda". Tohle není propagace. Jenom píšu své myšlenky, které se právě teď vztahují jen a jen k jahodám. Navíc ta náhražka je něco tak odporně nechutnýho, že to stejně jíst nebudu.
Jáá chcíí jahodýý.
Teď.
Potřebuju jahodýý.
Teď.
Jdu si aspoň pořád dokola prohlížet jahody na těch obrázcích. A nebojte, abyste o něco nepřišli, dala jsem sem taky obrázek jahody. Přemýšlím o designu s jahodami.

♥♥♥♥♥♥ Aj laf stróberís! ♥♥♥♥♥♥



Kaku, která se zfetla přeslazeným kafem, když se snažila zahnat myšlenky na jahody.
Je ze mě troska!!!
Zabijte mě...

Problémy mého bytí

28. august 2009 at 22:19 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Podívala jsem se do ledničky, do špajzu, do skříněk v kuchyni i všude jinde, na předsíň, do obýváku, do pokoje, do koupelny a dokonce i na záchod. Nenešla jsem nic, v čem by byl dost vysoký podíl cukru (kromě onoho cukru. Našla jsem krystal i moučku). Nějakou sušenku. Byla jsem dost na nervy, potřebovala jsem sladký.
A pak...pak jsem na mikrovlnce (kam jsem se mimochodem dívala asi padesátkrát) našla mámy sušenky, který byly tak strašně sladký, až se mi z nich dělalo blbě. Mamá je měla ke kafi a až zjistí, že jsem je sežrala, nechá mě vyhostit ze země. Ale nevadí mi to.
Šla jsem s nima na balkon, pořád ještě s úmyslem, že si jich dám jenom pár, a čuměla ven. Bylo to uklidňující. Drobila jsem sousedům, co bydlí pod námi, do kytek a sledovala jsem, jak venku už skoro nikdo není. Stmívalo se. Už byla docela tma a já jenom v kraťáscích a tričku na ramínka koukala na nějaký existence, co se ochomítaly kolem zastávky. Byla mi zima a bylo mi blbě z těch přeslazených sušenek, který, jak jsem pochopila, se daly jíst jenom k hořkýmu kafi, který by přebylo jejich chuť.
Přemýšlela jsem. Chtěla jsem vymyslet něco chytrýho. Dumala jsem nad otázkou Být či nebýt? (a taky blít či neblít z balkonu) a podobnými existencionálními problémy.
Popravdě jsem nepřišla na nic moc inteligentního. Ale aspoň jsem se najedla a nadrobila jsem na balkoně.
Připadám si o mnoho let starší a netuším, čím to je. Připadám si tak hrozně přemoudřelá a mám jistý obavy, že s takovou chytračkou, která je chytrá jak Frekvence 1, se nebude chtít nikdo bavit a nebudu mít žádný kamarády a dostanu se do blacklistu všech lidí. Budu na první příčce na jejich seznamu: Lidi, které nenávidím, protože jsou idioti. Nakonec si mě všichni zapamatujou jako tu holku, co sedí v poslední lavici, kouká z okna a jí si vlasy. Jo, narážím na novou školu, nový lidi, nový prostředí. Nechci do školy. Nechci do nový školy. Nechci prostě nikam, chci zůstat doma a koukat z okna a jíst přeslazený sušenky místo vlasů.


Paní Chytrá.

Ještě jedna věc. Objednala jsem si jahodový šampon, mám ráda jahody. A jíst si vlasy, který byly umytý jahodovým šampónem je přece mnohem lepší, než jezení vlasů, který byly umytý L'Orealem proti lupům. No ne?

Návrat ztracené dcery

27. august 2009 at 21:10 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Jsem zpět, jásejte.
Ale trochu se umírněte, zatlačte slzy dojetí, které vám vhrkly do očí. Nechte si to na později, Kaku se vám chystá napsat, jak se jí dařilo.
Za ty čtyři dny jsem si toho mnoho uvědomila. Měla jsem čas přemýšlet. Prostě sranda. Zjistila jsem plno zajímavých věcí. Například, že není zrovna dobrý nápad jít se opalovat bez opalovacího krému v pravý poledne. Myslím, že na mně nebyla jediná část, která by nebyla nespálená. No, dobře, ty zakrytý části, že. Ale jinak všechno. Představte si vařenou Kaku, protože právě tak teď vypadám. Ale neklesám na mysli, ono se to snad někdy ztratí.
Jak jsem psala o tom školním režimu a brzkém ulehání a vstávání z postele - první část se mi podařila a skoro jsem si zvykla. Jsem celkem schopná jít spát před jedenáctou. V pondělí jsem dokonce šla před osmou, protože jsem byla šíleně utahaná. Spala jsem patnáct hodin, což mi poněkud zkazilo plány, když jsem si představovala, jak vstanu okolo osmý a budu čilá jako rybička. Vstala jsem v jedenáct a to jsem se musela vykopat, protože jinak bych si vesele spala dál. Asi to vstávání budu muset ještě vypilovat, protože nikdy nevstanu před desátou, i když jdu spát brzo. Ale třeba to bylo jenom tím horským vzduchem...doufám.
Konečně jsem přečetla tu Janu Eyrovou, která mi tu na stole ležela asi dva týdny. Docela se mi to líbilo, až na některý pasáže, kdy se Janička chovala naprosto debilně a donekonečna se odvolávala na Boha. Už vim, proč nejsem křesťanka; křesťani mají fakt někdy úplně pitomý rozhodnutí. Ale dost o Janě. Jestli vás to zajímá, přečtěte si to, napsala to Charlotte Brontëová.
Škola se nám kvapem blíží a dneska jsem se vlivem nočních můr probudila jenom třikrát. Už začínám panikařit. Ale co začínám, já se v tý panice přímo koupu. *panikááá* Už jsem z toho totálně vedle a nejsem schopná logicky uvažovat. Je mi špatně. Jdu se někam užírat.


Navrácená a upečená Kaku.

Divné věci se dějí

25. august 2009 at 15:00 | Kaku |  Ostatní povídky
Ha. Psala jsem to celý den (myšleno tím 23.8., psáno 24.8.). Docela se mi to líbí. Hodně jsem nad takovýma věcma přemýšlela, tak jsem to chtěla i napsat. Prostě, je to tu.
Ve čtvrtek jsem zpět. Muhaha.

Kaku, která se právě teď užírá na Šumavě, kde nemá net a jistojistě se příšerně nudí.


Sbohem a šáteček

23. august 2009 at 21:27 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Mám poněkud depku. Zítra jedu na Šumavu a vrátím se ve čtvrtek (to aby jste nezapomněli...).
Ale zaprvé - nikam nechci a zadruhé - nikam nechci. Zatřetí psát snad nemusím, pochopili jste doufám smysl.
Celý den píšu jednu takovou povídku...takže když ji dopíšu, přednastavím ji. A pak ještě zkusím napsat KFV. Ale to neslibuju, nějak jsem zjistila, že nestíhám.
A to jsem chtěla jít spát brzo...hmm...tak to chci vidět. A musím vstávat brzo. Hmm...
To to chci vidět. Fakt.
A musím si ještě sbalit. No, mám co dělat, protože ráno stejně nebudu stíhat. Jsem z toho zase v depresi.
Už teď se na mně projevujou abstinenční příznaky. Chápete? Budu čtyři dny bez netu. Asi to nepřežiju. Ale noťas s sebou netáhnu. Fakt ne, znova už ne. Zase pojedeme vlakem a pamatuju si na tu minulou cestu. Jak mě bolely záda. Bylo to příšerný. Zítra mě sice taky budou bolet, ale aspoň nepotáhnu ty tři kila zátěže navíc.
Jdu psát. Jinak zapomenu, co jsem chtěla. A to bych nechtěla.

Kaku.


Buďte svědky mého plánování (vřele nedoporučuju)

22. august 2009 at 23:39 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Na pár minut svého drahocenného života musím odsunout paniku z nadcházejícího začátku školy a osvětlím vám svoje nejnovejší myšlenkové pochody.
Začínám se svým smělým plánem s názvem: Jak přežít nástup do školy a nevypadat jako zombie.
Jde vlastně o to, že začnu chodit spát dřív, abych mohla i vstát dřív. Myslím, že ve škole bych nepřežila se svým stylem jé-hele-ono-je-teprve-půl-druhý-ráno. No vezměte si, že jdu spát v půl druhý a vstávám kolem dvanáctý. To znamená, že spím *hledá kalkulačku* *nenachází kalkulačku* *hledá si papír a tužku a chce to zkusit postaru* *nic nenašla, musí počítat z hlavy* ... o několik hodin a akutních odumření mozkových buněk později ... deset a půl hodiny. To je dobrý. Vědci tvrdí, že pro lidský organismus je důležitý minimálně osmihodinový spánek. Z čehož vyplývá, že když budu muset do školy vstávat v 6:15, budík si budu muset dát už na 5:45 (jinak bych se z postele nevykopala; já nefunguju tak, že zazvoní budík a já vstávám, to je moc drastický. Na mě se musí pozvolna, hodně pozvolna). A když půjdu spát v půl druhý, je jasný, že následující den pravděpodobně nepřežiju za plného vědomí.
Proto si to musím pěkně naplánovat. Takže nemůžu to udělat tak, že prostě 31. srpna půjdu spát dřív a následujícího dne vstanu v 6:15. To by pro mě byl takový šok, že bych nevstala a v nový škole bych se uvedla jako debil, co nedokáže ani vstát včas. Ne, to rozhodně nechci.
Takže se musím naladit na vlnu včasného ulehání a opětovného vstávání z mého ctěného lože.
Musím si zvyknout na to, že musím jít spát v deset. I když, jak tady tak počítám na prstech rukou, zjišťuju, že to je stejně jen osm hodin spánku. A to je málo. Preferuju spíš devíti nebo desetihodinový spánek. Jsem pak víc fresh atd. (nejsem vtipná, vím). Jenže na to, abych docílila desetihodinového spánku, když vstávám v šest, bych musela jít spát už v osm. Přemýšlím, jestli je lepší chodit spát se slepicemi nebo být unavená... Hm...těžká volba... Tak asi budu unavená. V deset hodin to stačí. Jít spát dřív by nemusela přežít moje chabá psychika (víte, jak jsem labilní).
Budu se snažit, abych se naučila chodit spát v deset. A začnu, jak jinak, pozvolna. Dneska půjdu spát o půlnoci (fakt se budu snažit!) a budu to zkracovat, až začnu chodit spát o desáté.
Ha! To jsem to krásně vymyslela.


Kaku, která by si za své dokonalé plánování zasloužila Nobelovku.
Nebojte, vrátila jsem se k panice. Na to se nedá zapomenout.

Update: Je 1:04...myslím, že s tím začnu od zítřka...

Děs v mých očích

22. august 2009 at 14:38 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Celý dopoledne (to jsem si vymyslela, vstávala jsem ve dvanáct), do mě hučel děda, abych s ním šla za prababi do důchoďáku. Dám vám sem přepis rozhovoru mezi Otravným Prarodičem a Zoufalou Vnučkou:

OP: "Pojď se mnou za babi."
ZV: "Ne."
OP: "Pojď se mnou za babi."
ZV: "Ne."
OP: "Proč?"
ZV: "Proto."
OP: "Proč?"
ZV: "Proto!"
OP: "Tak víš co? Mně je to jedno, dělej si co chceš."

OP odešel. Byl zpět ani ne za tři čtvrtě minuty.

OP: "Měla by sis uvědomit, že když tady ležíš celej den u tutoho," ukazuje na můj notebook, "že to taky něco stojí!" (Nenápadný pokus o vydírání.)
ZV: "Notebooky šetří energii."
OP: "To bych to chtěl vidět. Ukaž mi někaký lejstra, kde je to napsaný." *vítězoslavný úsměv*
ZV: Něco mezi výrazem typu co-jsem-komu-udělala-že-jsem-si-to-zasloužila a podejte-mi-někdo-pánev
OP: "Pojď se mnou za babi."
ZV: "NE."
OP: "Proč?"
ZV: *povzdech* "Proto."
OD: "Počkej, až ode mě budeš něco chtít, určitě přijď." Odchod.

Nechtěla jsem tam (to už asi víte). Proč jsem tam nechtěla (to nevíte, ha)? Protože mě domovy důchodců děsí. Kaku se vždycky všem snažila nalhat, že miluje zvířata, malý děti a důchodce. Ale vlastně to není pravda.
Ani jedno z toho nemám ráda. Leze mi to na nervy. Plus mě děsí domovy důchodců. Vtipné, že? Chovám se jako nevděčná pravnučka, vnučka, dcera, neteř i sestřenice. Ale když já nemůžu za to, že mě to děsí a že když se někdo zmíní o domově důchodců, já bych se nejradši utekla schovat do skříně, kam mamá odkládá sezónní věci.
Já jsem dost schopná v přetvařování a ve lhaní (aspoň to si snažím namluvit), ale nedělám to ráda! No dobře, baví mě to, ale to nemění nic na tom, že se nehodlám přetvařovat, když jsem zděšená. Chci mít svůj klid. Zbývá deset dní prázdin a já se nohodlám ještě víc rozrušovat návštěvou důchoďáku. Už tak jsem celá vynervovaná.
Teď se musím nějak uklidnit. Jdu si dělat testy na facebook.


Žijte blaze a nepropadajte panice, tak jako já.
Zoufalá vnučka.


New design

21. august 2009 at 23:47 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Odpoledne jsem se nudila, a tak jsem si vymyslela nový design. Je dost ubohý, ale můžu o něm říct, že je můj vlastní. Je stejně úchylný jako já.
Celý ten design je jakýsi podobizna mého já. Na první pohled vypadá dost šíleně, ale zvyknete si na něj. A dokonce ho můžete mít rádi.
Mám ráda žlutou. A proto je tu hodně žluté. Dál jsem přidala oranžovou, protože jsem chtěla něco veselého, jako jsem já. A to, co se zdá být růžovou, skutečně není růžová. Přísahám. Je to taková ta světle oranžová, ve které je hodně bílé. Na bílém podkladu ta barva růžově nevypadá. To jenom tady tak vypadá. Ne, NEJEDNÁ se o růžovou. Prostě ne. Už proto, že růžová se k oranžový nehodí.
Jinak jsem se snažila, aby to vypadalo nevkusně. Dobře, nebyl to záměr, ale nakonec to tak lehce dopadlo. Ale jsem na sebe hrdá. Můj první design. *bouchá šampáňo*
Zkusím vám slíbit, že příští designy budou o něco lepší...i když...líbí se mi. Miluju žlutou. Cha. Dokonce jsem si udělala i ikonku. Na tu jsem taky pyšná. Ách, asi brzo tou pýchou prasknu. Takže ať už si o mém designu myslíte cokoli, neříkejte, že je hrozný a že se vám nelíbí. To byste mi opravdu radost neudělali. Obvykle mi bývá jedno, co si kdo myslí (jo, taky kecam), ale dneska ne. Dneska jsem vytvořila svůj první, a doufám, že ne poslední, design.
No jo, končím s tou samochválou.
Dneska jsem zase poslouchala Evu a Vaška... :D Ale jenom asi jednou... "Nejdřív cappucino, pak červené víno..." To je jedno, jsem úchylná, musím s tím přestat.
Jenže, jak je to odporný, tak je to chytlavý. A teď jsem v mírné depresi, protože je to horší, než si zpívat: "They call me Mellow Yellow".


Jdu se z toho vyspat. Kaku. :)


Ten ze všech nejhoršejší zážitek *rve si vlasy*

20. august 2009 at 22:56 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Jsem v těžké depresi (kdy ne, že jo).
Na mé konto přibyl další příšerný zážitek. Ó bože, jsem z toho děsně na nervy. Celá nesvá jsem z toho. Divím se, že jsem to přežila ve zdraví. Takový zážitek...
Ó ó ó. Jen při tom pomyšlení...při té vzpomínce *oklepala se*.
Nevíte, co to bylo. Bylo to příšerné. Takový dramatický zážitek. Nikdy se ho nezbavím. Až do nejdelší smrti.
Je mi z toho nanic. Tento zážitek bude navždy patřit na mých top 10 nejhorších zážitků. První místo, chápete? Nic vyššího už není!
Mám plno příšerných zážitků...ale tenhle... Tenhle je ze všech nejhorší. NEJHORŠÍ! A navíc...můžu si za to sama. Je to jen a jen moje chyba.
Jsem v těžké depresi.
Proč jsem tak pitomá? Proč mě to jen nenapadlo? Myslím, že se mi začíná dělat vyrážka (no, dobře...tak ne, ale jisté psychické úhony mám). Byla to chyba mého života. Nejhorší chyba mého života. Z toho se nikdy nedostanu. Prostě ne.
Jsem teď tak rozrušená! Takže...
Šla jsem na youtube... *z hluboka se nadechla a zase vydechla* víte...já tam chodím ráda. Ty písničky...videa...ale zpátky k tématu.
Takže jsem šla na youtube (pořád mi dělá problémy mluvit o tom otevřeně...musím být silná!) a zadala jsem... *polk* ...ehm...no...Eva a Vašek. Byl to zcela sebevražedný záměr, já vím...ale to není všechno. Takže...youtube...Eva a Vašek...vyjela mi dostupná videa...najela jsem na to první... *polk* první bylo... *polk* Eva a Vašek - Cappucino...a zase zcela sebevražedně jsem si to poslechla. *vzlyk* Vůbec nevím, co mě k tomu vedlo. Bylo to příšerné. *vzlyk* Ani nevím jak, ale poslechla jsem si to celé...a pak jsem se podívala na podobná videa a tam byla legendární Bílá orchidej. Opět dobrovolně jsem si to poslechla. *prolívá potoky slz*
Proč jsem to udělala?? *hystericky ječí* Všechny mé mozkové buňky odumřely (myslím těch pár, co tam ještě přežívalo, samozřejmě).
Jsem v hluboké depresi. Je to špatné. Hned zítra sepíšu svou závěť...pravděpodobně zemřu v důsledku ozáření nevhodnou hudbou. Proč jsem to jen dělala?!
Nechci zemřít, jsem TAK mladá, život mám před sebou! Tedy...teď už ne...


Poslední slova umírajícího...
Jestli dřív nezemřu, zkusím sebevraždu...
A jelikož jsem dneska hrozně hodná (to víte, umírám), tak v Celém článku mám pro vás překvapení... :)


Kopec agresivity pro každého! Zvu Vás!

20. august 2009 at 11:41 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Leží přede mnou otázka: Proč mě Bůh tak nenávidí?
Možná to není Bohem...možná je to mnou. Ale musím to na někoho svést, nemůžu se dobrovolně stát viníkem.
Včera odpoledne, když jsem konečně stáhla Gejšu, přestal jít internet. Z pochopitelných důvodů jsem byla... naštvaná. Nevěděla jsem, čím to je, ale řekla jsem si, že to bude třeba přetížením systému, nebo mojí karmou. Tak jsem se rozhodla vykašlat se na to a dívala jsem se na Gejšu. Dvakrát. Vypálila jsem si ji na dvdčko (tedy hned potom, co jsem zničila další tři dývka, protože jsem neschopná. A ono to naštve, když už nemáte žádný volný dývko. Ale nakonec jsem nějaký našla. Bylo sice silně poškrábaný a tak, ale kupodivu se mi to na něj povedlo vypálit).
Je to moc hezký film...no a pak jsem šla spát.
Probudila jsem se v deset. v deset. A udělala jsem si snídani. Po dvou měsících. A pak jsem chtěla jít zkusit, jestli už ten net funguje. No, fungoval. Ale musela jsem čekat deset (!) podělaných minut, než se naběhla tahle (!) pitomá stránka. Jistě chápete, jak se teď cítím. Naštvaně. Nejradši bych celý notebook hodila z okna a vzápětí bych šla za ním. Tohle mě nebaví.
Dokonce bude zázrak, když se tenhle článek zveřejní. Buďte rádi, že mě dneska nemusíte potkat. Neradila bych vám to, je to životně nebezpečné. K snídani jsem si udělala zelený čaj. Pro uklidnění. Nějak jsem předpokládala (ha, šestý smysl), že něco na uklidnění budu potřebovat. Nazdá se, že by to zabíralo, ale tak to už je jedno. Jdu psát nějakou povídku, kde všechny povraždím. A třeba ji i zveřejním (ne, to nejspíš neudělám).
Potkala jsem v kuchyni dědu. A dobíral si mě, že vstávám pozdě. Přitom dneska jsem vstala ještě brzo. V ruce jsem zrovna měla nůž...no dobře, byl to normální jídelní nůž, ale i tím by to mohlo bolet. A i když to tak nemyslel, já jsem byla celkem hodně vytočená. Chtěla jsem vzít pánvičku a...jsem brutální. Sakra. No, krásný den, což?


Slečna Uražená Ješitnost.


Ach, ta moje fóbiománie

18. august 2009 at 22:51 | Kaku |  ☼Moje osůbka
Rozhodla jsem se, že si budu vést takový menší přehled o tom, čeho se bojím a z čeho mám fóbie, a pravidelně se to budu snažit aktualizovat.
Prostě jenom, abych věděla, jak na tom jsem. I když to jsem schopná říct i bez toho - dost bídně.
Nedávno jsem v jednom z článků podotkla, že je máloco, čeho se nebojím.
A tak se tu pokusím všechny ty strachy vypsat.

Důstojné soužití Godzilly a Paní Inteligetní

17. august 2009 at 23:37 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Celý den stahuju Gejšu. Já vím, informace zcela zbytečná a nezajímavá. Měla jsem pouze nutkání napsat to sem. Přejdeme k dalšímu bodu dnešního programu (taktéž zcela zbytečná a nezajímavá informace).
Dneska večer byla opravdu, ale opravdu, velká a hrozivá bouřka. Kaku se bouřek bojí. Vlastně existuje máloco, čeho se Kaku nebojí, ale to už odbíháme od tématu.
To byly blesky! Každou chvíli jsem čekala, kdy to práskne někam blízko a já strachy nadskočím půl metru nad židli. Ale naštěstí ta bouřka byla dost daleko na to, aby se Kaku mohla utěšovat falešnou představou bezpečí.
A přesto, že to bylo tak děsivé, Kaku na tom našla něco zvráceně krásného (proč se divit, Kaku je celá zvrácená). Ty blesky...moooc pěkný. A kdybych se tak nebála, tak bych šla možná i k oknu. Takhle jsem to sledovala z dostatečný vzdálenosti, takže jsem jenom jednou za čas viděla barevný záblesky. Stejně se mi to líbilo. Asi už jsem vážně zdegenerovala.
Další bod - koukám se na Godzillu. Páni, to bych ani neřekla, jaká je to kravina. Když jsem byla malá, tak jsem se hrozně bála. Teď je mi akorát tý chudinky Godzilly líto, že ji chtějí zabít. Ubohý zvířátko.
Nechápu, jak jsem se na to jako malá mohla dívat a nepřijít k trvalé psychické úhoně. Je to prostě blbost nejvyššího kalibru. To i Jurský park je lepší. I když...taky hrozná blbost.
Normálně potřebuju vidět nějaký normální film. A proto celý den stahuju tu Gejšu.
To víte, já mám hrozně pomalý net. To máte klik... (čekáte přibližně minutu) ...a jste na požadované stránce. Podle toho vypadá to stahování.
Mně by ani tak nevadilo, že se to stahuje pomalu. Mně hlavně vadí, že se to nestáhne nikdy celý. Proto upřednostňuju stahování z RapidShare, kde se většina věcí stahuje po kouscích.
Nicméně je to práce zdlouhavá a nudná. A to nemám ještě ani půlku filmu. Dobře, mám půlku.
/Godzilla je mrtvá/
Zjistila jsem, že inteligentnost tohoto článku je opravdu na vysoké úrovni. Příště budu asi psát o dědovo starých ponožkách a o tom, jak nám na parapetu pod oknem kvete Ibišek. Máte se na co těšit.
Nikdy bych neřekla, že budu schopná napsat tak dlouhý článek o ničem. Jdu se zamyslet sama nad sebou. Ale to dělá to datum. Je 17.8.09. A víte co? Abych tomuhle článku přidala aspoň trochu důstojnosti, dám k němu nějaký moc hezký obrázek.


Kaku, která z tý bouřky evidentně zmagořila.
A ani nemá tolik prozřetelnosti, aby se to snažila maskovat.
Prostě psycho.


Kiss From Vampire - 24. kapitola: Sobeckost mě ovládá

17. august 2009 at 20:24 | Kaku |  Kiss From Vampire
Sobecká Chloe zasahuje. Někdy mám pocit, že je horší než já. No, snažím se, aby byla. Připadám si pak o něco míň prohnilá.

Zánik světa, trojnohá žirafa a moje deprese

16. august 2009 at 19:43 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Dneska je... (několikaminutová odmlka, jak se snaží třesoucí se rukou najet dneska už potřicáté na lištu, aby to zjistila) ...16. srpna 2009.
A vy víte, co to znamená.
Jdu se houpat do kouta.
Ale musím to udělat nějak nenápadně, aby si toho nevšimla muttie a nezavolala na mě zřízence z dobřanského blázince. V nejhorším případě bych mohla i do Bohnic, ale přece jenom je Praha hodinu jízdy po dálnici a já bych potřebovala urgentní zásah. I když...zpacifikovat mě můžou kdekoli a kdykoli. A pro cvičeného zřízence by to neměl být problém. Má praxi a je na to školený. Blázinec jistě vyhradil nějaké finance na proškolení zaměstnanců, ne? Ale jak jsem tam tak jednou byla, v tom blázinci (myslim na návštěvě příbuzných!), nezdálo se mi, že by měli v Dobřanech nějak hodně finančních prostředků...vypadalo to tam tak neutěšeně...prázdně...na lavičkách polehávali blázni a já se jich bála...
Ale za stávající situace bych si asi měla pomalu začít zvykat. Nechce se mi...
Když jsem ráno zjistila, že už je půlka srpna v pr***i, polila mě vlna paniky. Jak je to sakra možný?! Já měsíc a půl sedím doma, nic nedělám a ono to takhle uteče?! Není možná!
Vždyť je přece stará známá věc, že když se nudíte, čas ubíhá pomaleji. A já se nudila...
No, nechci vědět, jak rychle by to uteklo, kdybych se bavila. Radši nemyslet.
To bych mohla do ústavu pro duševně choré rovnou z fleku a dobrovolně.
Zbývají dva týdny prázdnin. Přemýšlím, jaký dostupný způsob sebevraždy bude nejúčinnější.


  • Skok z balkónu ze čtvrtého patra
Klady
- Žádný nevidím kromě toho, že budu mrtvá. A ani to není jisté.
Zápory
- Musela bych překonat závrať a nakonec bych se rozmázla na chodníku, což by asi nebyl moc pěkný pohled.
- Vidělo by to příliš mnoho lidí. To víte - sídliště. Nikdy jsem nebyla moc na popularitu. A to ani po smrti.

  • Podřezání žil
Klady
- Opět neshledávám nic jako klad.
Zápory
- Když pomineme fakt, že se bojím bolesti a ostrých přemětů, zbude nám pouze holá skutečnost, že než to stihnu udělat, najde mě muttie a následně mě donutí jít vyluxovat v obýváku.


Jiné způsoby jsou pro mě nepřístupné už z důvodu, že potřebují nějaké plánování a já a něco plánovat? Pravděpodobně bych zapomněla, že jsem měla nějaký plán.
Fajn, zbývá mi tedy se jen užírat tou strašnou skutečností, že už je šestnáctého. *depka*


Vyznavačka emo stajlu.


Napětí, to je to, co mi chybělo

15. august 2009 at 23:31 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Tak dneska jsme s dědou zprovozňovali můj starý počítač, který si děda vzal k sobě.
Když říkám starý počítač, myslím tím starý počítač.
Operační systém - Windows 98.
Nefunkční krysa...ee...myš.
Monitor velký jako půlka našeho bytu. No dobře, to si vymýšlim. Ale ten monitor je fakt hrozná pixla.
Když jsem ho zapnula, hned po tom, co jsem myslela, že z těch kilometrů a kilometrů drátů zešílím, začal příšerně chrčet. Říkala jsem si: "A teď to bouchne!"
No, k radosti všech, nestalo se tak. I když na tom chudáček nebyl nejlíp.
Ještě jsem dědovi vysvětlovala co a jak a pak jsem se zaslouženě odploužila do klidu svých komnat, kde jsem pokračovala v krásném nicnedělání.
Opravdu vzrušující zážitek.
Jen když vzpomínám, kolik jsem toho s tím starým krámem prožila...
Jak mi hrozně lezlo na nervy, že ať smažu, co chci, nikdy nemám žádnou volnou paměť...
Jak monitor vždycky, když jsem hrála nějakou hru a byla jsem v nejlepším, bliknul a vypnul se...
Jak se komp sám od sebe vypínal a zapínal, kdy se mu zachtělo...
Jak jsem mámu prosila na kolenou, aby mě zbavila těch muk a pořídila mi normální počítač...
Jsem tak šťastná, že mám svůj notebook!
Jsou chvíle, kdy bych ho nejradši prohodila oknem, aby se hezky proletěl, ale díky svému starému kamarádovi jsem si uvědomila, že můžu být ráda za to, co mám. Taky mi máma tehdy ten nový počítač vůbec nemusela kupovat a já bych dál řešila ono dilema, jak to, že je ten počítač zapnutý, když jistojistě vím, že jsem ho před třemi minutami vypínala.
A to by bylo to nejmenší. Vždycky mě hrozně deprimovalo, že mi na starém PC nešly skoro žádné hry. Ne, že na tomhle by to bylo o moc lepší, ale aspoň se nevypíná monitor.
Svůj notebook mám už něco málo přes dva roky a jsem za něj hrozně šťastná. I když...


Kaku, která se měla stát programátorkou
(a jeden čas i chtěla...než zjistila, že je vlastně úplně neschopná).


Dotazník

15. august 2009 at 13:28 | Kaku |  ☼Moje osůbka
Tenhle super dotazník jsem našla u Kiqi...a už dlouho nic nepřibylo do rubriky Moje osůbka. A to víte, je důležitý, abyste konečně poznali, že nejsem dobrej člověk. Když píšu tohle, je 12:25. Schválně, kdy to dodělam. Předpokládam, že tak večer. :D

· Křestní jméno?: Klárka. *MuCk LoWe*
· Druhé jméno?: Zdislav...no dobře, tak ne. Nemám druhý jméno.
· Příjmení: A adresu byste nechtěli??! A ne, prostě to neřeknu. Nenene. Stejně ho každej zná...a jestli ne, tak je to jenom dobře!
· Máš nějakou přezdívku?: Kaku, kdyby někdo nepochopil.
· BAF: Bafiky baf.
· Pohlaví?: Ženské... (doufam teda)
· Kdy slavíš narozeniny?: 31.10.
· Znamení?: Štír
· Kde bydlíš?: Tak vy vážně chcete tu adresu... *zamyslela se* Fajn, Plzeň. To stačí.
· Máš přítele/přítelkyni?: Na každym prstu jich mam 10. No fakt.
· Jak se jmenuje?: Kdo?
· Už jsi někdy byl/a zamilovaný/á a momentálně?: Jo, byla. Momentálně jsem ale citově vyprahlá asi jako Sahara.
· Nejoblíbenější barva?: Stříbrná...fialová...žlutá...černá...hnědá

Omnia vincit amor! (Nade vším vítězí láska *hledá si pytlík na zvracení*)

14. august 2009 at 23:49 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Premýšlela jsem. ("Ó né, už zase??! Tohle nám nedělej!!")
Ano, opravdu jsem přemýšlela a umožnil mi to plodný rozhovor s nejmenovanou osobou (viď, Sasanko) na ajsíkjů.
Zdá se mi, jako by všichni kluci, kteří za něco stojí, vymřeli.
Vůbec nevím, čím to je. Vždyť já toho po klukovi zas až tak moc nechci. Požadavky vypíšu níže v odrážkách (hoši, hlašte se!).

- hezký (alespoň vzdáleně, proboha!)
- chytrý (alespoň průměrná inteligence, proboha!)
- vtipný (nemůžu poslouchat něčí nudné kecy, proboha!)

Tohle je základ. Teď rozšiřující vlastnosti.

- měl by být trochu odvážný, což znamená, že by měl mít větší odvahu než já (to mi nepřijde jako problém, každý má víc odvahy než já)
- neměl by kouřit a chlastat (nebo aspoň v nějaký únosný míře)
- měl by mít nějaký koníčky (sport nebo cokoli jinýho), aby pořád nedolejzal (já vím, já vím, ale není nic otravnějšího, než když máte kluka pořád za zadkem)
- nesmí (!) být romantik (v žádnym případě. Fuj fuj romantika. Jenom na to pomyslim, dělá se mi vyrážka)
- nesmí bý žádná citlivka ("Když já jsem hroznej chudáček! *smrk smrk* Nikdo mě nemá rááád! Už jsi mi zbyla jen ty, lásko má jediná!" *Kaku zvrací*)

Nejsem rasistka. Dobře...monorasistka. Asiati a černoši mi nevadí. Jistě víte, která etnická skupina mi vadí. Ale já za to nemůžu, mám trauma. A nechci na to myslet, takže to nebudu ani psát. >> Této etnické skupině se omlouvám.

Asi si napíšu inzerát.
Holka s psychickými potížemi, heterosexuální orintace, hledá spřízněnou duši.
Zn. Levně.

Fajn, kecam. Za kluka bych neplatila...i když možná... ZA KOHO MĚ MÁTE??
Fakt se mi zdá, že slušní kluci se mi vyhýbají. Velkým obloukem. Ale fakt veeelkým. Jinak si to neumím vysvětlit. Ale víte co? Kaku se nevzdává. Kaku bude sedět doma a bude doufat, že přijede nějaký princ ve stříbrném Volvu, požádá jí o sex (no co, říkala jsem žádná romantika! A navíc...ta noční hodina...a ty psychycké potíže...ale nechci pohoršovat mladistvé! Dobře...)
Oprava:
Kaku bude sedět doma a bude doufat, že přijede nějaký princ ve stříbrném Volvu, pozve ji do KFC a nakonec jí řekne, že je skvělá holka a on že s ní chce chodit.
Krásné, ne?


Kaku, jenž věří na pravou lásku. (Z té věty se jí zvednul žaludek)