February 2010

Fear

28. february 2010 at 20:26 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Houhou.
Bojím se tmy.
Vždycky jsem se bála.
A už se to zase zhoršilo.
Já vím, neměla jsem se dívat na ty horory. Na Zlověstné ticho (Dead silence) a Zrcadla (Mirrors) večer. Za tmy.
Jak snadno se nechám vyděsit.
Ach, samozřejmě. Musím uznat, že mně tenhle strach vyhovuje. Takový ten strach, kdy se díváte na horor a leknete se. Adrenalin se vám vyplaví a vy se pak cítíte tak dobře. Ano, vlastně mě to baví. Vlastně mám ráda horory.
Ale říkám si, jestli mi to za to stojí... Sice to bylo perfekto numero uno, ale co s tím? Teď nemůžu sama ani na záchod. Tak moc se bojím.
Včera v noci v koupelně (ne naší) jsem měla strašné panické stavy. Čistila jsem si zuby, naklonila jsem se nad umyvadlo a měla jsem tak nepředstavitelný strach, že když se narovnám, v zrcadle uvidím, jak za mnou někdo stojí, že jsem se radši nenarovnala. A do zrcadla jsem se prostě nepodívala.
Nesnáším, když nikdo není doma. A je tma (no, ono je to docela děsivý, i když je světlo). Můj nejděsivější zážitek je ten, když jsem jednou spala u táty doma, bylo mi asi deset, odešel někam pařit a mě tam nechal (nečekaně). Má velký byt. Všude byla tma a já pořád slyšela, jako by tam někdo chodil. Jenže nechodil, když tam nikdo nebyl (to dá rozum, že). Tak jsem vzala telefon (táta míval bezdrátáč, kterej jsem děsně zbožňovala) a volala jsem mámě. O půlnoci. Nechtěla si se mnou povídat a řekla, že mám jít spát. Já chtěla, pochopitelně. Ale nešlo to. Tak jsem si rozsvítila. Jenže já nemůžu spát při světle. Nejde to. A tak jsem jen tak ležela na posteli, modlila se, ať se táta vrátí a propadala v hysterický pláč. Byla to nejdelší noc mého života (a to nebyla celá).
Tak se tudíž nedivte, že se chovám jako malé děcko. Mám prostě své důvody.
Sakra, pořád se musím ohlížet.
Bojíte se také tmy?

Vaše nejmilejší
Kaku <33


Růžové bubliny a chrochtající lidé

24. february 2010 at 21:01 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Viděla jsem chrochtajícího pána, byla jsem nucena poslouchat písničky Michala Tučného (Například: "Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu..") a nakonec jsem se pro jistotu přejedla jahodových knedlíků (to abych se psychicky nezhroutila).
Nějak jsem došla k závěru, že je mi všechno jedno.
Tedy, vlastně ne. Stále mi záleží na Roccovi (imaginární přítel, však víte) a mém nejmilejším plyšáčkovi (který takřka zastává funkci polštáře).
Ale sejde na tom, když se všichni chovají jako stádo tupců (s chrochtalem v čele)?
Lidi v prostředcích veřejné hromadné dopravy jsou nejhorší. Babky padají, děti ječí, všichni kašlou a nikdo (!) vás po těžkém dni nenechá sednout. A co vás (jo, dobře, ) každopádně dorazí?
Doplazíte se ke vchodu do vašeho domu (nejlépe paneláku). Jste unaveni a nemůžete najít klíče. Za dveřmi stojí soused a zírá přímo na vás. Ne aby udělal dva kroky a otevřel vám, ale on se otočí a odjede si výtahem do nejvyššího poschodí (což samozřejmě zjistíte, až když se konečně k tomu výtahu, po strastiplné cestě, dostanete, že). Když konečně vyndáte klíče, nemůžete si vzpomenout, který ten zatracený klíč (z celkových čtyř) je ten správný. Když i ten najdete a po několika útrpných minutách se strefíte do zámku, přijdou zástupy lidí s haldou věcí v ruce a dětmi za zadkem, popřípadě důchodci s holemi nebo dokonce všichni tihle najednou. Vy víte, že nemůžete dveře pustit, tak tam prostě stojíte, držíte dveře a čekáte, až všichni projdou. Co vás tedy dorazí? Když se ani neráčí poděkovat! ...A pak s nimi ještě musíte jet přeplněným výtahem.
Nesnáším lidi, co smrdí. A taky děti, které na mě ustavičně zírají. Nebo když kdokoli zírá.
Ale co, někteří lidé prostě trpět musí, aby se ostatním žilo lépe!
Jenom si pokládám otázku (tak jako každý den): Proč zrovna já??!
Moje budoucnost, ve které bych žila v růžové antiseptické bublině, se rozplynula. Svět je krutý, já jsem krutá. Měla bych být krutější.
Depka mě nepřešla, pořád se v tom plácám. Zítra je čtvrtek, to znamená, že se moje nálada ještě zhorší. Zase máme devět hodin. Určitě dostanu nějakou kuli, cítím to v kostech.
Jednou bych chtěla udělat aspoň část věcí, které jsem si určila jako ty, které bych chtěla jednou udělat. Dneska jsem chtěla kupříkladu napsat nějakou depresivní povídku, cvičit jógu, učit se, přečíst si horoskop a jít brzo spát. Ani jedno už nedám.
Opět jsem loser.

Tragédka Kaku, XOXO (Víte, že mě milujete)

Melancholie předjaří

21. february 2010 at 22:52 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Bez zapírání a mučení se přiznám, že jsem upadla do jakési předjarní deprese či co.
Obloha se zdá být méně modrá a tráva méně zelená (teoreticky - kdyby nebyla ještě stále pokrytá těmi debilními bílými sračkami). Oblaka jsou méně bílá (šedá, černá) a hvězdy, zdá se, méně září.
Navíc jsem zjistila, že jsem ztratila schopnost brečet. Tečou mi slzy (i když momentálně ne, což se divím, protože jsem zase sentimentální), ale nevzlykám. Přijde mi to divné...
Nevím, co je příčinou. I když, klidně to můžu svést na školu. Vždycky jsem přece tvrdila, že se z ní jednou zblázním. A asi to teď přišlo. Co já vím. Nedivila bych se ale.

"Žlutá nebo tyrkysová?" zeptal se.
"Žlutá," odpověděla.

Zvláštní. Vážně je to zvláštní. Například, včera jsem zírala na strop a uviděla jsem ho v naprosto jiném světle (resp. tmě). Už to pro mě víc není jen ten obyčejný bílý strop, sem tam s nějakými těmi skvrnami od toho, jak byl zmařen život bezejmenného komára (R.I.P. Blážo, Pepi a Antonio). Teď je to strop, ze kterého čiší jen neutěšenost, beznaděj a zoufalství. Ano, tohle všechno na něm můžete vidět.
Je úžasné, jak snadno se dostanete na dno. Jediná věc, která mě na tom však uklidňuje je ta, že nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. To, že je zítra pondělí a my máme zase (!!!) tělocvik, to jenom dokazuje.

"Bojím se o tebe," vydechl.
"Jo, jasně," zasmála se nervózně.

Zase bych chtěla zažít ten pocit, kdy vím, že se o mě někdo bojí, že se stará o to, jak mi je nebo co cítím. Chci toho moc? Tuším, že ano.
Soucítíte aspoň se mnou? Jestli ano, děkuji vám. Bůh vám to oplatí na dětech.

Kaku.


Warning: Patří do smetí

17. february 2010 at 22:19 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Právě teď bych se měla učit na zítřejší test z biologie a když už jsme u toho, tak i na páteční (zítra jsem zaneprázdněná) zkoušení z literatury. Ale nechce se mi, znáte to.
Oči mě pálí a chce se mi neuvěřitelně spát. Je deset a mně se chce spát. Klesla jsem hluboko...
Mysleli jste si, že už nemůžu klesnout hlouběji? ...Zítra jdu do divadla J. K. Tyla na operu s názvem Bohéma. Netuším, o čem to je, ale je to opera. Ať to bude o čemkoli, pořád tam budou lidi ječet, zpívat árie.
Ve své světlé chvilce, kdy jsem musela být přinejmenším něčím sjetá, jsem se totiž při hodině češtiny zapsala na jakýsi... dejme tomu - klub šprťáckých gympláků, co chodí do divadla. Nevím, jak jinak to nazvat, nicméně z toho vyplývá, že budu chodit často do divadla. Ale dobrý, operu mám na seznamu jenom jednu, tu si odbudu zítra, pak už budu mít klid.
V pátek jdeme celá třída na Zkrocení zlé ženy od Shakespeara. Na to se popravdě docela těším, ale řekla bych, že to je jenom momentální pocit způsobený únavou a opotřebením organismu.
Jsem vyčerpaná, jsem mrtvá, jsem nemohoucí a asi z toho onemocním.
Čím dál častěji přemýšlím, jak se zabít nebo ještě lépe - jak co nejúčinněji zdeptat okolí, aby si myslelo, že jsem mrtvá a nechalo mě v klidu žít ve svém pomalém životě.
Právě teď už bych měla být se sešitem v koupelně a měla bych si čistit zuby. Ale koho to zajímá? Koho zajímá, že ráno zase zaspím, jak už se mi to stává týden v kuse? Koho zajímá, že mi zase ujede trolejbus?
Zítra je, pokud se nemýlím, čtvrtek. Máme devět hodin. Devět. Končíme ve čtyři a od sedmi je ta smažba v divadle. Máme chemii. Biologii. Fyziku. Matematiku. Ivt. Dějepis. Opravdu, zlepšila se mi nálada, když jsem si to uvědomila.
Jsem natolik vyčerpaná, že už si vážně nepamatuju, co bylo hlavním důvodem napsání tohoto "článku". Ale určitě to nebylo nic důležitého.
No, nevadí.
Btw. Asi jste si všimli nového designu. A jo, jestli se ptáte (vím že ne, to já jen tak pro formu), tak jsem ho udělala já. Myslím ten rámeček a uspořádání menu a tak. :D Je divný říkat, že jsem ho udělala já, když ten obrázek jsem nemalovala. No, ale dala jsem ho na pozadí, takže to můj design vlastně je, ne? No, radši dost filozofování. Jdu spát.

Dobrou noc, sladké sny, Kaku.

Valentine sucks

14. february 2010 at 15:55 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Původně jsem se tímhletím vůbec nechtěla zabývat. Prostě proto, že tenhle den jsem naprosto zazdila. Pro mě neexistuje. 14. únor - den jako každý jiný.
Ale to bylo předtím, než jsem se šla najíst. Vy víte, co se mnou dělá nadměrné množství cukru (nevyzpytatelné chování, hysterie, halucinace...). Zamyslela jsem se.
Není to tak, že den sv. Valentýna existuje jenom proto, aby zdeptal lidi, kteří jsou sami (když nepočítáme jejich imaginární partnery)? Vždyť přece, když máte někoho rádi, neslavíte to jenom na tento hloupý svátek, ne? Dárky si můžete dát vždycky. Být spolu taky můžete vždycky. Den svatého Valentýna není ani státní svátek!
Čistě teoreticky, kdybych já někoho měla, tenhle "svátek" bych neslavila. Nebo alespoň ne nijak zvlášť (fajn, ráda dostávám čokolády). Já bych svoji lásku oslavovala každý den (nemyslím tím nahlas a veřejně s výkřiky typu "Naše láska vzkvétá!" nebo "Hej všichni, oslavte s námi naši lásku!"). Oslavovala bych ji sama pro sebe. Tiše. Doma bych, v jedné ruce s čokoládou a v druhé s růžovým plyšákem, na *něj* myslela.
Přece víte (nebo možná ne), že nesnáším ubohý marketingový tahy. Sv. Valentýn je jeden velký marketingový tah, korupce světa, konzumní vlastenectví (nepřiznám se, že nevím, o čem mluvím).
Myslím, že za vznikem Valentýna jako svátku všech zamilovaných (jak stupidně to zní) stojí erupce na Slunci. Nebo vyslanci z jiné planety, kteří chtějí rozvrátit tuto ubohou společnost. Ale možná je pravda jinde, možná za to může koalice všech terostických organizací v čele s Chuckem Norrisem, který se rozhodl udělat na Zemi čistku. Kdo ví?
Je to trochu depresivní. Vím, že se mě (oni) ?* pokouší zdeptat. Chtějí, abych se zbláznila. Chtějí, abych si zapnula teli a koukala se na romantické filmy (co na tom, že dneska už jsem viděla dva). Snaží se mě zbavit a daří se jim to.
Ale nevzdávám se. Pokusím se to zvládnout. Bez deprese. Bez újem na psychickém zdaví.
No, radši už půjdu, Rocco (imaginární přítel) na mě už čeká...

?* = Hlasy (v mé hlavě).

Vy-víte-kdo


Životní mezník

8. february 2010 at 20:46 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Musím vás obeznámit s důležitým mezníkem v mém životě.
Dnes se mi stala podivná věc... Jela jsem domů trolejbusem (ne, to ještě není ono) a přemýšlela jsem (ne-e, pořád ještě nejsme u jádra problému). Prostě jako každý den.
Přemýšlela jsem o tom, co ze mě bude. Probrala jsem to ze všech stran a usoudila jsem, že nic lepšího než hajzlbába ze mě nebude. Nemám šanci udělat maturitu.
Jo, myslím sice možná až moc dopředu, ale někdy to přijít muselo, že ano.
Ale abych se konečně dostala k tomu mezníku: V trolejbusu jsem byla na 99,9% rozhodnutá, že až přijdu domů... bacha, teď to přijde... budu se učit (je to i kurzívou i tučně). No, a přišla jsem domů a pořád jsem měla ten nutkavý pocit. Pak jsem si sedla a znovu jsem se zamyslela. Seděla jsem na posteli a znovu to rozebírala. A i po tom, co jsem to rozebrala a následně zase složila, mě ta chuť, jít se učit, nepřešla (škoda, že to slovo nejde podtrhnout). Tak jsem zapla komp, zírala jsem na monitor a rozhodla jsem se, že ve 20:00 si vezmu sešit fyziky/literatury/chemie/biologie (ano, všech těch) a aspoň na to mrknu.
Ale nebojte. Tento mezník je sice mezník... ale já tu neovladatelnou chuť zahnala. Ovládla jsem se. Učení se jsem přesunula na dobu neurčitou.
Stalo se tak přesně ve 20:00 (hih, kdo to nečekal?), kdy jsem své rozhodnutí opět přehodnotila. Ještě asi další dvacet minut jsem se zbytečně přemlouvala k té bohulibé činnosti... ale nezvládla jsem to.
Jsem loser.
Ale jednou boj s větrnými mlýny vyhraju. Ano, já si věřím.

Btw. Dneska jsme byli na besedě, která nás měla přesvědčit o tom, abychom nefetovali. Přesně na té besedě, na které jsem byla minulý rok. Bylo hezké vykládat svým spolužákům budoucnost. Přišla jsem si tak... všemocně.
Doufám, že jsem vás překvapila tím, že jsem přidala článek tak brzy po tom předchozím. Muhaha.
Níže se vyskytuje mnou doporučená hudba.




Báj, Kaku.

Otázka praktična

7. february 2010 at 0:43 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Už nějaký čas se zabývám otázkou, co je praktické a co ne.
Přišla jsem na to, že celý můj život je nepraktický. Všechno co dělám a jak, kdy nebo/a kde to dělám (no jéžiš, to zase zní..), je nepraktické.
Chození do školy je nepraktické. 21. 12. 2012 stejně zemřeme. Nehledě na to radioaktivní záření, které je kolem nás a pravděpodobně nás zničí tak jako tak.
Uklízení je nepraktické. Bordel bude vždycky!
Vypínání počítače o víkendu, když vím, že jakmile se probudím, už tam budu viset.
Spaní. Bez spánku bych stihla na kompu viset mnohem déle!
Převlékání se z pyžama je nepraktické. Proto jsem se dneska vůbec nepřevlíkla a mrznu tu v letní noční košilce. I když, odpoledne jsem si na sebe vzala aspoň župan a to se značí jako ryze praktické.
To bylo obecné nepraktično.
Ukázka mého osobního nepraktična by mohla být například:
Nejdřív se namaluju a až pak si čistím zuby. Vážně, to je nepraktické.
Nejdřív si vyčistím zuby a pak se snažím nasnídat se. Proto většinou nesnídám.
Obleču se do bundy a pak si beru ponožky. A ne, nehodlám se o tom bavit.
Z bytu odcházím minutu předtím, než mi jede bus. Hádáte správně, že ho pak většinou nestíhám.
Stahuju si programy, které netuším, k čemu jsou. Čistě proto, že se mi líbil název/ přišlo mi, že se bez něj zaručeně neobejdu/ použiju ho na otevření něčeho, co vzápětí smažu.
Když je zima, obleču se málo, když je teplo, nabalím se. Na svoji obranu ale musím říct, že nemůžu za to, že si počasí dělá, co chce a v bedně hlásí bludy.
Nacpání se předtím, než jdu na rodinný oběd. Vážně blbý..
Nacpání se večer, protože pak se tuky ukládají. A tloustne se. A tloustne a tloustne.
Chtěla bych přestat být nepraktická a začít být praktická. Chci víc praktických nápadů! (Sem s nimi)

Panejo, a teď jsem zmatená.. totálně zmatená.
Erupce na Slunci, pamatujte.

Trochu sentimentu: Mám vás ráda
Mucííík <3
Kaku


Sb č. 13

2. february 2010 at 20:25 | Kaku |  Esbéčka ♥
Tuhle rubriku nemam ráda (nic proti). :DD Nu což, to sem nepatří. :D

Mischa je spřátelený blog s číslem třináct (pardon, snažim se bejt dramatická :D). Píše povídky jak s tématikou Twilight (vítej v klubu :D), tak i něco svého (vítej v klubu :DDD). Já se k nim ještě nedostala, i když mě o to prosila, ale na svou obranu musím říct, že jsem hrozně líná. Ale vážně vážně vážně vážně se na to chystám. *fanatical nodding*

12. SB

2. february 2010 at 20:20 | Kaku |  Esbéčka ♥
Nejdřív bych se ti, Verushko, chtěla omluvit, že tenhle "článek" píšu až teď. :D Ale znáš to, byla jsem líná jako prase... dost výmluv.

Verushka má moc hezký blog o Kristen Stewart, který rozhodně stojí za návštěvu. :)
>>> Link