March 2010

Chlupaté spekulace s trochou sebepolitování

27. march 2010 at 21:06 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Co celé dny dělám? Toť otázka. Sama nevím.
Opět (nebo stále ještě) jsem ze všeho tak nechutně unavená, jak psychicky, tak fyzicky, že mám chvílemi chuť zabalit si svoje saky paky a nastěhovat se do popelnice na papír, kterou máme před barákem. Přemýšlela jsem o tom a došla jsem k závěru, že - až by přijeli popeláři a vysypali mě do toho jejich popelářskýho auta, kde bych byla následně slisována - by mi bylo hned líp. Teda v případě, že bych nepřežila. Kdybych totiž měla zlámaný všechny kosti v těle, asi by to taky nebyla žádná slast.
Vždycky jsem věděla, že škola mě jednou zničí. A přichází to. Od začátku tohoto školního roku jsem na sebevraždu (jak efektivní by mohla být smrt ušlapáním jednorožci?) pomýšlela nějak moc často. Až sama sobě začínám připadat jako zoufalá ztroskotaná existence (což samo o sobě není normální, protože tento názor mají mít pouze ostatní). Jediná věc, která mě aspoň trochu uklidňuje je ta, že pro mě stejně neexistuje spolehlivý způsob sebevraždy (i když ti jednorožci vůbec nejsou špatný nápad). Nechci totiž umřít při dalším záchvatu ponuré hysterie. Co mě naopak děsí je to, že opakované přesvědčování sama sebe tím, že letní prázdniny se blíží, je jen klam. Budou prázdniny. Ale po nich bude zase září. A dva měsíce jsou sakra málo na to, abych dala svou psychiku do pořádku.
 Alespoň ten víkend zabíjím nějak slušně. Od rána jsem se nepřevlíkla z pyžama, každou hodinu si chodím udělat jiný čaj a koukám na Futuramu. Snažím se donutit své já, aby se občas chovalo normálně.
  Ale vzdávám to. Některé věci jsou nemožné, i když někteří zlí jazykové tvrdí, že nemožné není zhola nic a všechno se dá překonat dostatečnou měrou lásky. Ale to je kec. Láska je tu jen pro ty ostatní, ne pro nás dokonalé. Dokonalí lidé o lásku nestojí, dokonalí lidé mají všechno. Čaj, dobrou muziku, večerní program. Dokonce i prošlý křupky.
Vraťte mi můj chlupatý svět! Asi si půjdu radši obnovit svou růžovou bublinu...

Kaku, co je v cajku

EDIT: Do CČ jsem přidala něco, co prostě musíte shlédnout. Je to vaše občanská povinnost.


Iluze za iluzí, lež za lží, předstírání a konec

21. march 2010 at 15:46 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Time to pretend
Pravda bolí, věděla jsem to vždycky. Někde uvnitř sebe. Proto jsem si žádnou "špatnou" pravdu nikdy nepřipouštěla. Ale někdy nastane čas, kdy si musíte určité věci uvědomit a začít s nimi žít. Přestat předstírat, že se nic neděje.
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že Michael Jackson je žena. Pěkně hnusná žena. A taky jsem se ho bála. No, nebyla to zrovna tak krutá pravda, když jsem se dozvěděla, že je opravdu chlap, ale je to příklad toho, že lidi žijí v omylu a ani jim to nepřijde divné.
Myslela jsem si, že Ježíšek existuje. Je nechutné brát iluze dětem, proto jsem si tu iluzi nenechala vzít. Ježíšek není iluze. Ježíšek pro mě stále existuje. Jenom tak jsem schopná neupadnout přes Vánoce do deprese z toho, že nedostanu žádné dárky. Takže se všichni hezky uklidněte, protože jak říkám - Ježíšek E-XI-STU-JE.
Vždycky jsem si myslela, že v zrcadlech jsou kamery, co mě sledují (a stále si to myslím). Ale to je dost sebestředné, nemyslíte? Říkám si: "Kdo by zrovna mě asi tak chtěl sledovat?" Jenže pravda je, že ten pocit nesoukromí tu je pořád. Nevím. Bojím se, že to je pravda a naopak se bojím, že jsem magor, když si myslím, že by to pravda být mohla. Vlastně pravdu znát nechci.
Nejlepší je žít si ve své růžové bublině, kde se vás nemůže nic dotknout. Moje bublina sice má díry, ale víceméně mi napomáhá, abych se psychicky nezhroutila. Funguje to do takové míry, že špatné zprávy se nakupí kolem mojí bubliny a když náhodou bublina na chvíli praskne (aby se obnovila, chápete), všechny špatné věci se na mě sesypou a já si přeju umřít.
Žiju ze svých iluzí a je mi dobře. Relativně. Ale všechno je relativní, však víte.
Osobně mám sice ráda upřímnost, ale někdy přece nejde říct pravda... ne? Někdy musíte mlčet, abyste někomu neublížili. Alespoň já to tak dělám. Nerada ubližuju lidem. Jenom jde o to, že ti lidé to pak nemusí ocenit. Ale záleží na situaci. Nikdo nemá právo nikoho soudit, když o něm nic neví. Nesuďte mě příliš za to, že jsem občas neupřímná, falešná a zlá. Lidé takoví bývají.
Ale nic by se nemělo přehánět. Nemělo by se předstírat do takové míry, aby to někomu ublížilo. Iluze ano, ale ne za každou cenu. Děkuju pěkně.

But there's really nothing, nothing we can do
Love must be forgotten, life can always start up anew

Klid skončil, fretky se srocují a volají mě. Chtělo by to posílit moji růžovou bublinu, ale bohužel opravdu netuším jak.

Kaku


Dětský plíny everywhere

8. march 2010 at 17:26 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Nechci, nechci, nechci, nechci! Fakt už nechci hlídat to.. éhm.. dítě (nechci mu říkat to dítě, takže ho křtím na Vilhelma I.)!!!
Z naštvanosti na svou osobu jsem přešla na zoufalost. Jsem fakt zoufalá.
Jak jsem mluvila o tom hlídání dětí nevlastních matek (viz předchozí článek), zapomněla jsem se zmínit (teda myslím, kdyžtak to připomenu), že mě to naprosto irituje.
Obvykle jsem ve hlídání dětí trpělivá. Ač tvrdím, že děti nesnáším, není to tak úplně pravda - já je dokážu vystát, když chci. Není nic hezčího, když se s vámi chce nějaké dítě mazlit. Ale co dělat, když to dítě smrdí?
Jde mi o to, že Vilhelm I. prostě smrdí. Smrdí jako fretka. Vážně, nekecám. Možná to je tím, že z domova jsem zvyklá, že moji dva bráchové voní tak hezky, dětsky plus naší aviváží. Jenže si nemyslím, že Vilhelm smrdí kvůli absenci aviváže. Nejenom, chci říct - je v tom něco víc. Fretky!
On je celkem zlato, Vilhelm. Jenže jak má člověk spát, když dítě vedle vás smrdí (a nezmiňuju se o tom, jak jsem ho ráno musela přebalovat - to totiž považuju za nejtěžší zkoušku svého sebeovládání)?
Dokážu zvládnout noční vstávání k Vilhelmovi. Teda teoreticky, v praxi je to o něco horší. Jenže on vážně smrdí! Smrdí, smrdí, smrdí, smrdí!
Jsem napokraji zoufalství. Navíc, další věc, v těch všech věcech, co mě štvou, je ta, že jeho maminka (od teď křtěná na Vilhelmínu) je pěkná kráva. Och, pardon, silná slova. Nicméně pravdivá. Nenaštvalo by vás, kdybyste byli s Vilhelmínou domluvení, že zavolá a ona by nezavolala? Nebo by zavolala pozdě? Zavolala by v půl šestý a řekla vám, ať přijdete v sedm? Nenaštvalo by vás to?!!
Právě mi v kapse vibroval mobil. Vilhelmína volala. Neměla jsem dost vnitřní síly na přijetí hovoru. Jsem dokonce tak moc psychicky vyčerpaná, že se mi klepou ruce. Klepou se mi ruce z té představy, že dneska v noci budu opět spát s Vilhelmem I. Smradlavým. Alias Fretkou.
Chtěla bych se pořádně vyspat. Bez nočního vstávání.
Vilhelm smrdí. Ale čemu se divit, jeho matka, Vilhelmína, má bradku.
Jdu jí zavolat.

Zabijte mě.
Nebo mi sakra řekněte, co mám dělat?!!


Pavouci na vanách

6. march 2010 at 11:45 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Moje nové moudro, které se stalo obecně uznávaným (nebo se teprve stane), je: "Když něco vypadá jako pavouk, nemusí to nutně být pavouk."
Poté, co jsem ve vaně toto moudro vymyslela, došlo mi, že to nemusí souviset jenom s pavoukem ne pavoukem sedícím na vaně, ale že to může být moudro, které platí pro celou společnost. Udám příklady.

Podívala se z okna a cítila se zmateně. 'Venku prší?' pomyslela si. Vstala z postele a přešla k oknu. Odhrnula záclonu a poznání ji uhodilo přímo do očí.
"Sněží," vydechla zklamaně a zatáhla závěsy, aby se na to dál nemusela dívat.

Je to o tom, že ne všechno je takové, jaké se jeví. To tričko (džíny) na ramínku v obchodě taky může vypadat hezky, ale když si ho vezmete v kabince na sebe, vypadáte odporně. Nebo to může vypadat, že celý den bude svítit sluníčko a přesně za 25 minut a 36 sekund začně pršet.

"Páni, ten kluk zezadu vypadá fakt pěkně! To bude asi nějakej krasavec!" důvěrně zašeptá své kamarádce. Krasavec se otočí.
"No fuj," pronese znechuceně a dává se ne útěk, protože se 'krasavec' podívá jejím směrem.

Může to vypadat i tak, že si myslíte (doufáte), že seženete fajn brigádu, protože vám to otec slíbil. Plnohodnotnou, dobře placenou brigádu. Pak vám zavolá vaše nevlastní matka, která vlastně není vaše nevlastní matka, ale bývalá přítelkyně vašeho otce, která vás požádá o schůzku. Přijdete tam, čekáte na ni hodinu jenom proto, aby vás požádala, jestli byste jí po nocích nehlídali dítě (se kterým mimochodem nemáte nic společného). A vy, ve vší té dobrotě, ve které žijete, souhlasíte. A tak jste osouzeni jezdit večer (tma, vytí vlků, znáte to) na druhý konec města. Podotýkám, že za minimální mzdu. Téměř žádnou. Hmpf, to je život.
Zapálila jsem si vonnou tyčinku a medituju. Snažím se zbavit té nechutné vlastnosti každému na všechno kývnout a ještě se u toho usmívat.
Čtvrtek a pátek byly nejhorší dny tohoto pokašlaného týdne. Ve čtvrtek jsem byla nucena přežít besedu na téma "Zdravá výživa" (!!!) a v pátek (neboli včera) jsem byla zkoušená z chemie. Brr. Ale dostala jsem dvojku, hahahahahaha atd. Překvapila jsem sama sebe. A myslím, že mi ta učitelka nadržuje nebo tak něco, protože jinak si to neumím představit.

Žijte v míru a bacha na pavouky!
Filozofka Kaku