April 2010

Umlaťte onu zlou ředkev za její neutuchající potřebu vládnutí flákačství!

22. april 2010 at 23:40 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Daisy
Whoa oh, drazí a milí.
Budeme dělat jako by tu za poslední tři týdny přibyly mraky článků (i když se tu evidentně nezměnilo naprosto nic). Blog byl (dejme tomu) u ledu. Nebudu lhát, za celou dobu, co jsem nenapsala, jsem si na blog vzpomněla asi jednou nebo možná dvakrát. A netrhá mi to žíly. Potřebovala jsem... řekněme "voraz". Byla jsem prostě líná a nechtělo se mi psát svoje dojmy. Byla jsem unavená. A hlavně - začala jsem žít jinak. Zbavila jsem se svojí závislosti na internetu a všeobecně nutnosti sedět u kompu od rána do večera. Tím nechci říct, že bych to snad přestala praktikovat, jde jen o to, že to teď dělat nemusím. Dělám to pouze z nedostatku jiných činností, kdybych chtěla, můžu dělat cokoli jiného, bez toho otravného všeobjímajícího pocitu ale-co-když-mi-něco-uteče. I když ten nedostatek jiných činností už taky není tak docela pravda. Víc se zapojuji do společenského života.
Poněkud se totiž změnil okruh mých přátel. Našla jsem přátele v lidech, do kterých bych to nikdy neřekla, nebo bych to od nich spíš neočekávala. Můj svět je o něco veselejší, plný motýlků, žiraf, racků a tajemných výletů do Džibutska. Už nejsem taková melancholická hromádka hnoje litující svého ubohého života s nekončící potřebou být stále online (to, že online jsem pořád to nevyvrací, přece jsem vám to už vysvětlovala!). Teď jsem hromádka hnoje, která se lituje o něco míň a co víc - nemá ty úchylný existencionální deprese.
Řeknu vám jedno - může mi toho chybět hodně: větší prsa, lepší postava celkově, všemi tolik přeceňovaná inteligence, vtip, sebevědomí a ještě asi bambilion dalších věcí. Ale když máte s kým sdílet své strasti, už vám to tolik nevadí. Mluvím o nejlepší kámošce. Vaší BFF, která má stejný nebo minimálně podobný problémy jako vy. Sdílený smutek je menší smutek. Sdílená radost je o to víc povznášející. (To jsem právě vymyslela, ale zní to docela chytře, ne?) Je důležité vážit si svých přátel.
Friends are like potatoes. If you eat them, they die.
Chtěla bych vám říct nějakou veselou historku z natáčení, ale zrovna mě nic nenapadá. Tak snad příště... Tím chci slíbit, že nějaké příště bude. Jednou. Vážně nevím, kdy se zase odhodlám zatěžovat vás svými bezpředmětnými žvásty, ale někdy to bude. V nějaké mé slabší chvilce, kdy dovolím svému hloupějšímu já zabít kus svého drahocenného času.
Mějte se duhově, užívejte jara, sluníčka, kytiček, pocitu z blížících se prázdnin atakdál.

Vaše Akvárko plné radosti.
(Nezapomeňte si poslechnout písničku přiloženou v CČ - je to jedna z těch, která mě uklidňuje)


No more puzzles

2. april 2010 at 23:37 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
* Už to nemůžu snést, je toho moc. Mám chuť se vzdát, ale pořád je tady to velké 'ale'. Vždyť přece pro člověka, jehož nejlepší kamarád je liška se vzteklinou, by nemělo být nic nemožné. Pravda je taková, že mně už nemůže pomoct naprosto nic. Sedím tu tiše na pařezu, vedle mě má věrná liška, a díváme se kolem sebe z útesů. Všude tu je sposta vody a větru. Není to jen přelud? Říkám si: "Kde asi tak skončí tenhle šátek, když ho vsáknou mořské proudy?"
Všechno je relativní. Oceán má své dno, nebe někde přechází v nekonečnou pláň hvězd. Kdybych se na to dívala objektivně, usoudila bych, že když budete každý den běhat po lese, zanechá to na vás určité nesmazatelné stopy. Ale jsou ty stopy i na mně? Má liška by mi napověděla, ale jak jistě všichni víte, lišky nemluví (i když musím přupustit, že ta moje to někdy dělává). *

Tohle. Objevilo se to prostě jen tak. V mojí mysli. Měla jsem potřebu to/cosi ze sebe ventilovat, i když ani nevím, co přesně to je. Možná, že už se na mně podepisuje ta psychická únava nebo to je zase projev nějakého nového druhu mojí psycho deformace. Who knows?
A nezdají se vám lišky okouzlující?
Chtěla jsem pokecat o těch věčných kdyby. Kdybych byla hezčí, kdybych byla chytřejší, kdybych měla víc peněz, míň debilních nápadů a větší prsa. To jsou věci, které se mi stále dokola honí hlavou. OVŠEM. Nechci tady tím nikoho znechucovat. Vím, jaké tu mají všichni slabé žaludky.
Všechno se mění. Počasí se mění. A já se měním. A měním se k horšímu. Dělá mi čím dál větší problémy mluvit s lidmi. Nebo je to proto, že se mění ti lidé a já zůstávám stejná?
A proč vlastně nejsou motýlci tam, kde by měli být?
Asi vás zajímá (nebo možná ne, nedívím se vám), proč vedu tyhle nesouvislé kecy? To je také na seznamu dnešních otázek, na které neznám odpověď. Asi si tímhle kompenzuju nějakou vnitřní frustraci. Však víte, já jsem jedna velká frustrovaná hromádka hnoje.
Chtělo by se mi nahlas zvolat: "Ou maj faking gaš!" Ale neudělám to. Ne proto, že je to společensky nepřípustné. Ale proto, že mám vnitřní blok. Já jsem jeden velký blok. A rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Nikdo nechce být blok, že ne? Budu se snažit změnit, protože tohle je nanejvýš otravné. Být blokem. Blokovat ostatní, blokovat sebe.
Jak jsem říkala, je to nesouvislé. Není to jako když skládáte puzzle a, když to děláte správně, všechno vám do sebe zapadá. Tohle jsem prostě já. Nesouvislá, divná psychoKaku.
Kdo vlastně potřebuje, aby do sebe věci zapadaly? Nikdo. Nobody needs functional puzzles. Nobody wants functional puzzles.
A vidíte? Tohle se mnou dělá ten metal.

Everything sucks. Be cool like butterfly.
Is this the end? Maybe.
What's real and what's my fantasy?