July 2010

Our own foolishness

19. july 2010 at 10:42 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Chtěla jsem dát vědět, že ještě žiju. Tedy - přežívám by byl vhodnější výraz.
Zjistila jsem, že nejsem schopná dělat naprosto nic. A dál jsem zjistila, že opakuju stejný chyby pořád dokola (a když tohle zjistíte, tak to pořádně nase*e). Takže se od toho odvíjí můj každodenní život. Povětšinou teda mám nějaký program, ale pak, když sedím na posteli a zírám na skříň, se to ke mně vrátí jako bumerang (ach, vždycky jsem chtěla použít tuhle metaforu). Bum bác (cha cha) a je to tu. Ten pocit, kdy jediná věc, která mi pomůže nezačít hystericky ječet, je schování se pod peřinu (kde stejně pak ječím do polštáře a pak mě z toho obvykle bolí v krku).
Ale našla jsem odůvodnění, viníka a žirafu... teda ne, to poslední sem nepatří. Za všechno, a když říkám za všechno, tak myslím za všechno, můžou erupce na Slunci (jako byste to už někde slyšeli... vím, je to má stará teorie) a (!) globální oteplování (měla jsem vás varovat, že to bude pecka)!!!
Možná si myslíte, že jsem blázen... což nemůžu tak zcela vyvrátit... ale vy nevíte (no fajn, možná víte, ale to je nepodstatné), jak strašný jsou všechny ty výkyvy nálad způsobené nadměrným vedrem! Fajn... melu sračky... ale mně horko vážně nedělá dobře. Stejně jako nadměrné množství cukru v krvi, růžová a běhání. Žádná novinka.
Ale na uklidnění jsem začala praktikovat velice zajímavou věc. Seberu se, vezmu knížku, jídlo, pití, pepřák (ne, ten ne, dělám si srandu) a jdu si sednout na lavičku do parku. Je to docela legrace dívat se na všechny zamilovaný párečky všeho věku a jíst rohlík se šunkou. Lidi na mě tak zvláštně zírají. Jenže to není nic oproti tomu, jak já zírám na ně. Představte si holku, která sama sedí na velký lavičce, jí rohlík, v klíně má nějakou hluboce filozofickou knížku a nejspíš přemýšlí o tom, jak zas*anej tenhle svět je. Máte? Tak přesně tak se tvářím. Prostě žraso.
Vy si určitě myslíte, že mám stále jenom deprese. Musíte si to myslet, protože si to myslí všichni v mém okolí. Ale ono to tak není, nejsou to deprese v pravém slova smyslu. Je to jen jakýsi druh trudomyslnosti, který pramení z toho, že moc přemýšlím (teď to zase vypadá, že si moc fandím, co?). A náhodou, mezi lidmi jsem docela veselá kopa. Nevěříte? Věřte.
Doufám, že si užíváte prázdniny.
No nic, radši si jdu povídat se svým odrazem v zrcadle, protože to přece šílenci dělají.

Kaku


Z nedostatku jiné činnosti shledávám zpocené lidi neatraktivními

4. july 2010 at 18:45 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Jsou prázdniny, doufám, že si je všichni užíváte plnými doušky!
Já se o to tedy snažím, seč můžu. A jde to. Ale opět se nacházím v prapodivném rozpoložení (takže jako normálně).
Den 30. 6. 2010 si chci navěky zapamatovat. Neřeknu vám, co se mi stalo (*zlomyslný záblesk v očích*), jenom si to sem takhle pěkně napíšu, abych si to pokaždý, když sem páchnu (já vím, moc často to nebude), připomněla. Ten den je ale mimo jiné významný i něčím jiným. Byla jsem na Eclipse, což byl taky naprosto dokonalý zážitek (dokonce mi už ani nevadí, že v půlce filmu vypadl v kině proud - kvůli bouřce - a my tam seděli jako největší paka deset minut potmě).
Ale abych se vrátila k tomu rozpoložení. Všechno je divný (cítím, že to opět nějak souvísí s erupcemi na Slunci). Zjistila jsem, že se ze mě stává naprosto jiná osoba. Dřív (prostě dřív, ale ne zas tak dřív, jako když ještě po ulicích jezdily kočáry tažený párem koní) jsem seděla doma a nenudila jsem se. Četla jsem si, koukala na televizi, jedla (moje oblíbená činnost, však víte). Teď si čtu, ale nebaví mě to. Koukám se na televizi, nebaví mě to. Jím... jo, to mě pořád baví, ale nezabaví mě to na moc dlouhou dobu.
Kupříkladu dneska. Vstala jsem v půl desátý (už to samo o sobě je hodně podivný). Sedla jsem si ke compu, chvíli jsem si četla o novinkách ve světě a začala jsem se nudit. No nic, řekla jsem si, jdu se najíst. Najedla jsem se a vrátila jsem se ke světovému dění. Zničehonic jsem se naštvala, tak jsem si zahrála Solitaire, FreeCell a Hledání min. Několikrát. Byla jsem zoufalá. A zase jsem se nudila. Zahrála jsem si teda simíky, ale asi po deseti minutách (z nichž se to sedm minut načítalo), mě to přestalo bavit. Najedla jsem se, nudila jsem se, najedla jsem se a pak jsem to nevydržela a šla jsem sama ven. Venku jsem se nudila, tak jsem přišla domů a najedla jsem se. A od tý doby se opět střídavě nudím a jím a jsem z toho na prášky. To se mi nikdy nestalo! Poslední dobou je to fakt k nevydržení. Proč na mě zrovna o víkendu nikdo nemá čas? ... Ale příští týden by se to snad mělo zlepšit. Doufám.
Mám problémy s nespavostí, a to od středy. To taky naštve, když jdete spát v jednu a probudíte se okolo sedmý a nemůžete usnout. I teď se mi chce spát. Fakt super...
Radši už to ukončím, stejně nedoufám, že si to někdo přečte. Zatím si užívejte prázdniny a spěte a jezte... Mějte se fanfárově.
Btw, taky milujete ten pocit na zvracení, když jedete za velice parného letního dne přeplněnou MHD, nemůžete dýchat a lidi se na vás mačkají ze všech stran? Ne? Já ten pocit prostě miluju. Miluju ho dokonce tak moc, že bych celý ten autobus s těmi horami funících lidí hodila do povětří. :)

Prázdninová lady
(dóst dobrý, to jsem právě vymyslela)