May 2011

Kids, kids, they live their fairytales

30. may 2011 at 18:50 | Kaku |  Psáno v pomatení
Život není pohádka, tedy aspoň pro většinu lidí (pokud si tohle čte ta menšina, ať radši hned přestane, nezaslouží si to!!!). To ví každý. Život je vlastně pěkně proradná mrcha a když se vám už už zdá, že se vám daří, něco se zkazí (zjistíte, že máte alerergii na skořici, nebo že teta z třetího kolene prababičky vaší sestřenice hraje v nové reklamě na Perwoll). Což je v úvodu vše, co jsem chtěla sdělit světu.

Včera jsem se shodou okolností asi 7 a půl minuty dívala na pohádku Nejkrásnější hádanka a dost mě zarazilo, když loupežník, Miroslav Táborský, odpověděl Matějovi, hlavnímu hrdinovi, na otázku, co se stane, když úkol, jenž mu byl zadán, nezvládne: "Ustřelim ti palici." Bylo to vtipný, ano, jasně, tvrdší humor a tohle všechno... jenom si prostě nemyslím, že pětiletý dítě, který se na to podívá, dostane dobrej příklad pro život.

Tak hele, chápu, že si teď říkáte, že jsem fakt útlocitná a bude ze mě takovej ten strašně přecitlivělej typ matky, ale je to tak, že s malýma bráchama toho dost vypozorujete. Malý děti opakujou věci. Opakujou přesně to, co řeknete, slovo od slova, nezáleží na tom, co jste, možná omylem, právě vypustili z úst. Proto mě nesmí nikdo odsuzovat za to, že mám trochu obavy z toho, že ke mně přiběhne 4letej brácha a bude na mě křičet: "Ustřelim ti palici!" Čehož je skutečně schopný.

* Následuje veselá historka o tom, jak ke mně nedávno přijel bratr na plastový motorce (tzn. pro mnohem menší děti než je on), já se na něj podívala takovým tím káravým způsobem, který říká "Kolikrát sem ti už říkala, ty malý prase, že si nemáš hrát s hračkami svého mladšího bratra, ale jsem moc líná říct to nahlas, protože mám lepší věci na práci" a on mi řekl: "Nečum." Chápete. Ve čtyřech letech. O_o *

Prostě mi jenom přijde zvláštní, jak se pohádky od mých mladých let změnily. Nic není jak bejvávalo, trochu mě to děsí. Můj bratr nejspíš bude kvůli takovým věcem terorista nebo podomní prodavač a já nevím, na koho za to svalit vinu! (NENENE, na mě se odpovědnost FAKT svalovat nebude. Jsem JENOM jeho sestra. A basta.) Kam zmizely pohádky o vílách, vzdělaných princeznách a bojování proti nespravedlnosti světa s meči a kordy!

Chtělo by to ještě něco chytrýho na závěr, ale nenapadá mě, jak to zakončit. Tak to prostě a jednoduše pohřbim.
VIVA LA VIDA!

K.

Zkurvených 13 * á la bloody Friday

13. may 2011 at 19:26 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
* Nadpis odkazuje na švédský snímek Zkurvených 14 s velice uspávajícími prvky. Bohužel nevím, o čem tento film je, protože jsem usnula už při úvodních titulkách. (Jenom doufám, že tento film má úvodní titulky, protože by to jinak znamenalo, že jsem usnula u úplně jiného filmu!)

Pátek třináctýho hadr.
Posledních pár let, když nastal tento osudný den, jsem ho nebrala jako něco špatného. Vlastně jsem nechápala všechny lidi, kteří byli přesvědčeni, že tento den je jejich zkázou. Smála jsem se jim, nadzvedávala jsem obočí a kroutila jsem hlavou. Ale na tomto pohledu se dnes něco změnilo. Pátek 13. je den, kdy se dějí velice tragikomické věci.
Dnešní ráno a dopoledne byly naprosto v pořádku. (Až na to, že jsem otevřela oči a zjistila, že je 7:20, načež jsem nemohla najít vůbec nic a byla jsem napokraji nervového zhroucení. Ale na tom není nic divného, to se mi poslední dobou stává častěji, než by mi bylo milé.) Neslo se v duchu vyříkávání problémů a výbuchů smíchu (dokonce jsem se tak smála, že mi tekly slzy a to je něco, co se mi nestává!). Dokonce jsme měli fyziku, ačkoliv ji v pátek nikdy nemáme (chtěla jsem si na to stěžovat na ředitelství školy, ale bylo mi řečeno, že ředitelství školy to naprosto schvaluje. TYRANI!!!) - a přežila jsem.
Jenže jakmile jsem přišla domů, už se to se mnou vezlo. Vařila jsem. Na pět sekund jsem vzala do ruky nůž, abych roztrhla ten (zcenzuraj!!!) pytlík s vařenou rýží a už jsem flákla rukou do nádobí, které usychalo v odkapávači (?) a naprosto jiný nůž jsem si zapíchla do ruky, když jsem se snažila chytit struhadlo.
A bylo to už jenom horší.
Říkala jsem si, jak si odpočinu. Donutila jsem mamá, aby mi udělala pudink a když ho uvařila, byla jsem tak šťastná, že ho mám... dokonce jsem si vyhádala ten v lepším hrnečku! Takže jsem měla tenhle velice-horký pudink, lžíci a sedla jsem si ke svému starému dobrému notebooku. Ale chyběly mi piškoty! Zvedla jsem se, přeskočila postel, vykloubila si kotník a zlomila si prsty, když mi nešly otevřít dveře. Když jsem se konečně dostala do kuchyně, sebrala piškoty a dohopsala zpátky na svoje místečko, věci se udály strašně rychle. *slow motion* Moje napřažená levá ruka, hrneček, napřažená levá ruka střetávající se s hrnečkem, zvrhnutí hrnečku, můj až nepřirozeně zděšený výraz a bušící srdce, horký pudink na klávesnici. *konec slow motion* Vynechám pasáž o mém hysterickém křiku a o tom, jak to zaboha nešlo vyčistit. Třešnička na dortu ale byla, když jsem skončila a uvědomila si, že pudink pokrývá 89 % mého zevnějšku včetně vlasů (víte jak hinduisti uctívají krávy? Já takhle uctívám svoje vlasy). Takže tu teď sedím celá olepená, jím suché piškoty z Tesca ( =nevalné kvality) a čekám, co se stane dál. Den přece ještě neskončil.

K.