August 2011

Devoid of all emotions

28. august 2011 at 15:05 | Kaku |  →Krutý život štvané Kaku
Něco vám řeknu. Ve čtvrtek se jde do školy a já nemam depresi (oproti všem těm rokům předtím). Je mi to jedno. Možná melu z hladu, ale v podstatě je mi zrovna teď jedno úplně všechno. S čímž souvisí další věc, kvůli který jsem začala psát tento článek.

Pravděpodobně vám to nevadí, ale měla jsem pocit, že píšu málo věcí ze svýho každodenního života. Fajn, tak mi prostě jde jenom o to, že chci, aby lidi věděli, že jsem zažila nejvíc crazy víkend ever. A chci vám to popsat, ačkoli vás to patrně (vzhledem k vašim znuděným výrazům a hlasitému zívání) nezajímá. To ale zase nezajímá mě. Sue me!

Začalo to v pátek. V pátek jsem byla na Pilsnerfestu a byla to nuda. Kromě hektolitrů piva všude kolem jsem na tom po minulém roce neshledala nic potěšujícího. Akorát koncert Kryštof. Zpocenej Richard Krajčo a tohle všechno. V půl dvanáctý mě opustily kamarádky a jely domů. Já řekla ne. Potkala jsem jiný kamarádky a zilion dalších lidí. Pila jsem a když mi došly peníze, kouřila jsem cizí cigarety a bylo mi dobře. Důležitej bod v tomhle vyprávění je ten, že mezi těma lidma byl kluk, co si ho chci vzít a to bylo fajn ještě mnohem víc. Na výkřiky "Někdo z práce, někdo do práce!" v osm ráno nikdy nezapomenu. Domů jsem se dostala v jedenáct dopoledne, šla jsem spát a probudila jsem se ve čtyři odpoledne.
Nudila jsem a napsala jsem kamarádce, co se mnou vydržela do jedenácti, že za ní přijedu. Opět jsme šly na Pilsnerfest, kde to stálo zanic ještě víc než předchozí den (byla zima, byla nuda, bylo málo peněz). Daly jsme se dokupy s třema kámošema, a tak se stalo to, že jsem se v půl druhý ráno se třema dalšíma lidma ocitla v taxíku; jeli jsme na nějakou vesnickou párty kamsi (nevěděla jsem a nevím, co to bylo zač, ale smrdělo to tam po prasatech) daleko od Plzně. Přijeli jsme, dali si panáka, na jednu písničku jsme šly s K. na parket a byl konec. Dokonce se schylovalo k vesnický bitce. Bohužel pro mě se nakonec vůbec nic nestalo. A pak nastala ta osudná cesta. Šli jsme spát ke kamarádovi do "nedalekýho" městečka. Byla to nejhorší a nejdelší cesta mýho života. Moje nohy byly mrtvý a chtěla jsem umřít. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a já žiju! I když zas tak skvělý to asi nebude.

Kdyby vás to zajímalo, v celym článku je písnička, kvůli který nejspíš umřu (v tom špatnym slova smyslu!), protože mě pronásleduje a nenávidim ji, ale stejně ji miluju. Protože jsem postižená kráva.
To je celý. Hoďte si po mně cihlu. Kašlu na to. Necítim žádný emoce. Užijte si zbytek prázdnin. Jdu spát.

K.


Undefined reality & fool's daydreaming

11. august 2011 at 22:44 | K. |  Psáno v pomatení
Návrat do reality je někdy to nejhorší, co vás může potkat.
Minimálně pro mě jako pro člověka, kterej žije v podstatě jenom ze svých snů a fantazií, to tak je.
Občas o tom přemýšlím (ano, přemýšlím o svém přemýšlení). Zasněná trávím obvykle 2/3 času, kdy jsem vzhůru. Nepočítám sny jako takové; ty jsou věcí zcela odlišnou. Obvykle sním (myslím to něco, co angláni označujou za daydreaming): před spaním, když se probudím, když se češu, když ráno jedu do školy, když vystoupím a jdu ke škole, když jdu ráno po schodech ve škole, když učitel vykládá novou látku, když opakujeme. Občas sním při testech. Sním při obědě, když odnáším tác, při odpoledním vyučování, když si beru věci ze skříňky, když jdu na tramvaj, když jedu domů, ve výtahu, když zasedám ke kompu. U kompu. Když večeřím, když se sprchuju, když si čistím zuby.
(Pokud jste dočetli až sem a zachovali si aspoň kousek rozumu, bod pro vás.)
Pak, když si něco vysním (že si koupím mobil za pět litrů ze svýho; že se stanu královnou naší školy; že se ze mě stane uznávaná psycholožka se dvěma Bentley; že mi každej kluk padne k nohám, až zejtra půjdu po ulici) a následně se nad tím zamyslím (jakože fakt), uvědomím si, že si jenom stavím vzdušný zámky. A vrátím se do reality.
Ale co je vlastně realita? Je to skutečnost, že se každý ráno probouzím a večer (nebo taky pozdě večer nebo nad ránem) jdu spát? Je to to, že moje máma je hysterka, můj táta je úchyl, co má v obýváku disko-kouli, že moji bráchové jsou ztělesněním ďábla? Že musím pracovat, abych měla peníze a že nic se obvykle neděje podle mých představ a plánů?
Jestli je tohle realita, tak potom: "Děkuju, nechci."



Vím, že jsou prázdniny. Ale poslední dobou je mi to nějak jedno. Prázdniny nebo povinnosti, I don't really give a f*ck anymore.
Kdybyste mi chtěli pomoct, můžete kliknout na tenhle link. Je to sračka, ale tim, že budete číst reklamní emaily, si vyděláte. A až si vyděláte litr, můžete si ho vybrat. Nemám ponětí, jestli to fakt funguje. Ale prachy potřebuju, tak to zkoušim. Kill me.

K.