June 2013

Třešňová melancholie

15. june 2013 at 2:30 | K. |  →Krutý život štvané Kaku
Občas, když se nikdo nedívá, si chci vytrhnout srdce z těla ven. Ale nejsem tak melodramatická, abych to fakt udělala. Ale dost často o tom přemýšlím.

Nejradši mám, když svítá a první paprsky se prodírají větvemi stromů za oknem kuchyně, všechno se postupně ozařuje. Mám ráda ten stav mezi světlem a tmou. Nesnáším tmu a nesnáším světlo. V přítmí najednou všechno vypadá nadějně. Venku zpívají ptáci a všechno voní tak čerstvě, nově, jako by věci začaly dávat smysl.
V těch chvílích bych komukoli řekla jakékoli svoje tajemství. Neumím si představit, že bych se při svítání pokoušela lhát.

Můj život funguje tak, že když se má něco stát, stane se to, co nejmíň čekám. Varianta, nad kterou jsem nepřemýšlela. Snažím se tomu předcházet tím, že všechno promýšlím, beru v potaz jakýkoli vývoj situace, ale vždycky to skončí tak, že na něco zapomenu, nebo se stane to, co mi přišlo nepravděpodobný. Vždycky. Chtěla bych umět ovládat svůj život. Chtěla bych, aby můj život byl víc předvídatelný. Jednou v životě bych si chtěla něco naplánovat a pak jenom sledovat, jak jde všechno podle plánu. Nejspíš chci moc. Vždycky chci moc. Mám moc velká očekávání.

Nejsem chudinka. Problémy si vytvářím sama.

Chci bejt kytka. Třešňovej květ. Ačkoliv bych byla ten, co spadne na chodník a někdo na něj šlápne.


Peace, I'm out.


Sadomaso

2. june 2013 at 20:19 | K. |  Psáno v pomatení
podívej se mi do očí
a řekni že mě nemiluješ
řekni že mě nemáš ani trochu rád
zlom mi srdce
poslechni si jak se láme
pohlaď mě po vlasech
a řekni že se omlouváš
ale že mi nechceš lhát
nelíbí se ti
moje vlasy
moje řasy
a kolena
už ne
dej si se mnou skleničku vína
a sleduj jak mě dusí zklamání
nech mě prosit tě abys zůstal
zůstaň z lítosti
zamiluj se do mý bolesti



Jo, žiju. Maturita za mnou. Přijímačky přede mnou.
Ve středu a v pátek mám přijímačky a hrozně bych je chtěla zvládnout a dostat se na koreanistiku i překladatelství, ale na druhou stranu vím, že se mi dobrý věci nedějou.
Pořád prší. V Praze máme povodně. Hrozně ze všeho schízuju. Píšu divný básničky a divný povídky a nejsem schopná zjistit, jaký mají v KLDR jaderný elektrárny a kde jsou. Už potřebuju slunce a teplo.
A tenhle blog mám už 4 roky. Wow. Překvapuju sama sebe, že mi to takhle dlouho vydrželo.


Auf Wiedersehen.